Někoho to holt bude bolet.
11.3.2003 Daniela Kučerová - Metro
Dobrý den. Všimli jste si, kdy vlastně vyhasnou nadšené jiskry v očích malých školáků? Myslím, že záhy po tom, co zjistí, že škola je místo, kde je chtějí nachytat na švestkách. Zjistit neznalosti a udělit sankce. Učitelé ani na nic jiného nemají čas a prostor. Příliš mnoho dětí ve třídách, příliš svazující osnovy hrající si na vědu. Stále mohutnější velkochovy, kterým říkáme školy.
Píšu o tom proto, že se obávám o jiskry v očích své vnučky Karolíny z 2. A. Úředníci z Prahy 3 se totiž chystají zrušit jí školu v Perunovû ulici, kde je šťastná. Jednu z těch, která je přátelská a otevřená, každý zná každého, o každém dítěti je přehled a kde učitelé mají ještě čas, sílu a chuť na jiné metody, než jsou pouhé sankce. Je zde totiž trochu méně žáků, než stanoví kvóta, a to je jeden z mnoha půvabů tohoto pedagogického pracoviště. Možná získáte pocit, že si zde nepatřičně ohřívám vlastní polívčičku – a budete mít úplnou pravdu. V mé osobní polévce však vězí až po krk stovky dětí a rodičů z Prahy 3 a zdá se jim také nestravitelná. Situace je dramatická v celé městské části – Perunka je jen jednou ze tří škol, které má vzít voda. Celá záležitost byla upečena hezky rychle po začátku školního roku, než se lidé stačí po prázdninách pořádně rozkoukat. Zastupitelé tomu říkají optimalizace školství. Cynický termín. Některé školy sloučí, odněkud přejdou celé třídy i s učiteli jinam. A žáčci z Perunky? Mají být rozstrkáni do jiných, vzdálených
škol hodně necitlivým způsobem. A to i přesto, že vedení školy nabízí realistické řešení v podobě jednoduchého stavebního rozdělení objektu s možností využÏít druhou část třeba pro komerční účely. Zatím nepochodilo – asi i proto, že naše zastupitelstvo už dost přesně ví, kolik mu vynese pronájem zrušených základních škol. A není to zase tak málo.
Stovky zoufalých a rozzlobených rodičů přišly v den zasedání na radnici Prahy 3 v naivní představě, že se budou moci zúčastnit diskuse
a snad i něco ovlivnit. Diskutovat však námi zvolení radní, kteří by měli mít pro starosti svých voličů zvlášť citlivé ucho, rozhodně neměnili. Bod o rušení škol rychle stáhli z programu. Chyběly jim argumenty a asi i koaliční jednota. A tak jedinou odpovědí na dotazy a připomínky byla arogance staré rodové šlechty, kterou obtěžují požadavky vtíravé „ulice“. A lidé se skutečně ptali na nepříjemné
pravdy – třeba na to, proč jsou v Praze 3 rušeny základní školy, když městská část mžee investovat do stadionu Viktorka skoro sto milionů a pěknou sumu stojí i přebujelý aparát radnice? „Ti lidé jsou tak zaujatí,“ divili se zastupitelé. Ano, slušný člověk bývá zaujat faktem, že někdo cizí a lhostejný chce manipulovat životem jeho dítěte ve jménu jakési „ekonomické návratnosti“. Také děti mají ekonomickou návratnost, která však určitě časově mine funkční období nynějších radních. Obávám se, že v případě vzdělávání je pojem „návratnost“ ošemetnou mincí o dvou stranách. Navrátit se nám může leccos.
Zhruba za měsíc se má rozhodnout, zda radnice najde lidsky přijatelné řešení, nebo zda naše děti začnou cestovat brzo ráno tramvajemi či putovat přes křižovatky bez semaforů do vzdálených škol, jejichž klima příliv nových žáků také nevylepší. „I my jsme zažili velkochovy a nějak jsme to ustáli,“ můžete mi namítnout. Souhlasím, bylo to však v dobách, kdy děti měly jazyky rozed řené od šumáků, a ne oči zblblé drogami. I pojem šikana měl tehdy ojedinělý, téměř exotický nádech. „Někoho to prostě bude bolet,“ prohlásil jeden ze zastupitelů a mínil tím úsporná opatření. Možná by si mohli v Praze 3 trochu bolesti rozdělit sportovci a návštěvníci estrád. Děti jsou pro bolest příliš křehké a snadno zranitelné, nemyslíte?
