17. listopad a Žižkov
17. listopadu 1989 se na Žižkově nestalo vůbec nic zaznamenání hodného. Přesto měl tento den pro následný vývoj Žižkova velký význam. Změna režimu totiž učinila definitivní tečku za žižkovskou asanací, o které se vedly diskuze, proti které se protestovalo, ale která do té doby stále visela ve vzduchu a neztrácela ze své naléhavosti. Prohlášení celé oblasti za památkovou zónu pak bylo logickým zakončením těchto snah o záchranu žižkovského genia loci.
Megalomansky navržená socialistická výstavba, která měla nahradit pavlačové domy za typizované panelové sídliště, vedla k likvidaci posledních zbytků vesnice Olšany, zrušení Nákvasovy ulice a k demolici tradiční výstavby na Žižkově.
Roku 1930 byla pořízena fotografie Táboritské ulice v blízkosti Olšan, na níž je zachycena zcela vpravo část olšanské školy postavené roku 1838 a nárožní dům čp. 842 s restaurací Na Smetance. Všechny objekty byly zbourány roku 1973 při rekonstrukci Táboritské ulice. Archiv: Milpo
Přestavba Žižkova, která zcela ignorovala tradici místa, měla proběhnout ve dvou etapách. Vlastní asanaci navíc urychlila i výstavba spojového kolektoru v roce 1971, která si vyžádala demolici domů v Ondříčkově a Táboritské ulici.
„I. etapa přestavby Žižkova“, což byl oficiální název akce, fakticky znamenala novodobou plošnou asanaci historické čtvrti, a to v obdélníku vymezeném ulicemi Koněvova, Rokycanova, Jeseniova a Ostromečská. Zahájila ji urbanistická studie, kterou zpracovali po roce 1975 Miloš Sádek a Martin Kris z projektového ústavu SÚRPMO (Státního ústavu pro rekonstrukce památkových měst a objektů).
Fotografie z roku 1972 ukazuje roh Lupáčovy a Táboritské ulice s domem již odsouzeným k brzké demolici. Archiv: Milpo
Žižkovští starousedlíci přestěhovaní do okrajových panelových sídlišť přijímali bourání svého města s rozdílnými pocity. Znamenalo to pro ně zpřetrhání po léta budovaných sousedských vazeb, konec návštěv důvěrně známých tradičních krámků či oblíbené tržnice. Museli se vzdát i snadné dosažitelnosti centra Prahy. Na druhé straně zejména mladé rodiny s dětmi se však nemohly změny bydliště dočkat. Vidina ústředního topení, teplé vody a vlastní koupelny a WC byla pro ně velmi lákavá.
Tuto I. etapu výstavby však zcela jednoznačně odsoudili mnozí architekti a vyvolala i značný nesouhlas památkářů. Proto také už k II. etapě rekonstrukce, která byla připravena na konec 80. let minulého století a měla na I. etapu navazovat u Prokopovy ulice, nakonec nedošlo a starý Žižkov, památková zóna, se po společenských změnách v roce 1989 již regeneruje tradičním způsobem – tedy přestavbami a dostavbami, které respektují stávající výstavbu a zachovávají původní měřítka.
Za druhé světové války byla pořízena fotografie Českobratrské ulice, která byla demolována v rámci I. etapy tzv. žižkovské asanace. V pozadí vrch sv. Kříže. Archiv: Milpo
Podpořeno grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci EHP fondů.
