Karel Čapek: Vrch svatého kříže (1925)
Zcela náhodou jsem objevil realisticko-poetický popis z pera Karla Čapka vzpomínajícího Vrch svatého Kříže, dnes častěji známý jako Parukářka.
Karel Čapek: Vrch svatého kříže
Spíše se na něj doptáte pod profánním jménem Žižkovských pecí; ale nejsou tam ani pece, ani kříž, ba ani židé; je tam jen nevalná tráva, vykotlané a rozežrané svahy a hlavně žižkovský lid. Je to nahý, sedraný a příkrý hřbítek, tak trochu lomy, trochu dětské hřiště a v pozdních hodinách ledacos jiného; na jedné straně uzavírají obzor Olšanské hřbitovy, jež se svými topoly a cypřiši a kupolemi hrobek a věžičkami vypadají hodně jižně a poeticky; pod nimi zapomenutý Olšanský rybníček, zátoka slizu s vodou zelenou jako horské pleso a hustou jako smetana. Dokola dole Žižkov, černý, očadlý a loupající se, daleko na obzoru Hradčany, odtud opravdu neskutečné a jen tak symbolicky nadechnuté; a tuhle na druhé straně temného údolí zelený Vítkov, masivní hranice žižkovské nádrže. A vzadu uzavírá kopec tajemně zazděná zahrada kapslovny, odkud třaskají rány jako ve věčně válečném pásmu.
Pro starousedlíky je to Křížek, pro mladší generaci už jen Parukářka, foto: Irena Kopecká (1976)
Ve dne jsou tu děti a draky, děti s luky z deštníkových drátů a děti s kartami; mládenci s hlavou položenou na klíně své milé a tváří zakrytou čepicí; milá sebou ani nepohne v tichém uznávání mužské svrchovanosti. Matky ze Žižkova spravují prádlo nebo suší houby; mladí tátové zdola vynášejí na loktech své haranty; staří strejci si sem se svou fajfkou a sedí nehnutě nad široce rozlezlou čadící Prahou. Vyčouhlý hoch hraje na harmoniku tak koncertně, že by se mohl ukazovat;Kolem něho kruh mládenců na břiše, huby opřeny o pěsti, se nehnutě oddává divokému a vzlykavému vrkání, jímž koncertující mládenec opřádá tenoučkou melodii. Veliká, ohromně těhotná žena stojí nehybně proti nebi jako barbarský monolit.
