Malá velká architektura pod břečťanem

Nový židovský hřbitov na Olšanech jako město plné malých domů význačných architektů 20. století? Tak jej představily kunsthistoričky Kateřina Lopatová a Dana Schlachertová návštěvníkům poslední předprázdninové architektonické procházky.

Na sraz před bránu Nového židovského hřbitova dorazila minulý čtvrtek na čtvrtou hodinu asi padesátka lidí. S kunsthistoričkami a zároveň průvodkyněmi Lopatovou a Schlachertovou se vřele zdraví. Architektonické procházky pod jejich vedením už mají na Žižkově tradici - letos se konají třetí rok, a málokterý z dnešních návštěvníků se s nimi za dobrodružstvím architektury vydává poprvé.

Kaménky pro mrtvé
Hned na začátek Lopatová a Schlachertová upozorňují, že úvodní část židovského hřbitova je čestným místem pro významné a zasloužilé osobnosti. Jako pro duchovního Gustava Sichera, který byl před 2. světovou válkou rabínem největší židovské obce u nás na Královských Vinohradech a později i Vrchním zemským rabínem, a jenž ani v časech nejtěžších neztrácel víru a naději. „Bude líp, to je sichr, protože to máte od Sichera, říkával podle pamětníků s povzbudivým úsměvem,“ dodává Schlachertová a upozorňuje na jednoduchost jeho náhrobku, který znázorňuje dvojici desek, na kterých Bůh předal Mojžíšovi Desatero. Ty v případě Sichera možná symbolizují nejen jeho poslání, ale i překladatelskou činnost – společně s Isidorem Hirschem přeložil první čtyři z Pěti knih Mojžíšových do češtiny. 

     
První pohřeb se na Novém židovském hřbitově konal dva dny před jeho oficiálním otevřením 4.6.1890

Symbolem věčného života je v judaismu Davidova hvězda

Poblíž se nachází pomník padlým židovským vojínům světové války v letech 1914 až 1918, symbolické pomníky obětem holokaustu či upomínky na jiné z různých důvodů zničené židovské hřbitovy. Na náhrobcích jsou všudypřítomné volně položené kaménky (i když se občas objevují i květiny) - ujištění živých, že nezapomněli na své mrtvé. Původně je prý Židé pokládali na hrob z čistě praktických důvodů – při čtyřicetiletém putování pouští museli své mrtvé pohřbívat do písku, aby jejich ostatky nevyhrabala zvířata, proto na ně navršili kameny. Jiná interpretace čte tento židovský zvyk jako z nouze ctnost, kdy absence flory v poušti donutila Židy hledat náhradu.

Zvedá se vítr a stahují se mračna. Listnáče se semkly v neproniknutelnou hradbu zeleně. Muži si přidržují papírové jarmulky, které dostali u vstupu, aby s Židy symbolicky sdíleli úctu k jejich Bohu. Průvodkyně vedou návštěvníky do obřadní síně – posledního místa rozloučení. Se stavbou hrdé novorenesanční budovy v okrových tónech, kterou pro Nový židovský hřbitov navrhli architekti Bedřich Münzberger (mimo jiné autor Průmyslového paláce na holešovickém Výstavišti) a Miroslav Stöhr (např. Neuhauserova vila - nyní sídlo Izraelské ambasády) se začalo v roce 1890, přibližně rok po založení hřbitova. Projektanti spočítali funkčnost hřbitova na 75 000 m2, 100 000 hrobů a 100 let. Už ve 20. letech minulého století ale musel být hřbitov rozšířen a dnes dosahuje rozlohy přes 100 000 m2 s 25 000 zachovalými náhrobky. Za ní se nachází dům očisty (bej tahara) a márnice v klasicistním stylu.

Pestrost geometrické podlahy a teplo žlutě symbolů slunce po stranách síně ostře kontrastují s jednoduchými černými márami, rakví a thonetkami pro truchlící. Síň ale za pár minut zavírá a skupina zvědavců vychází mezi náhrobky.

 
Nalevo jméno architekta, napravo jméno kameníka    

   
Na Novém židovském hřbitově najdete přehled stylů 19. i 20.století. Od historismu přes secesi, neoklasicismus či funkcionalismus až po současnost                                      

Egon Bondy ze Žižkova
Měkký zelený koberec zklidní krok, peřiny břečťanů pokrývající většinu hrobů oko a už se jen stačí zaposlouchat do výkladů ševelícího mezi stromy. „Je to jednoduché pravidlo - ale i to, jak už to tak bývá, mívá výjimky  – na levé straně najdete jméno architekta pomníku na pravé jeho stavitele,“ vysvětluje specifikum místního hřbitova Schlachertová a pohledy návštěvníků poslušně následují její slova.  

U zadní hřbitovní zdi bratrsky vedle sebe se rozkládají dva monumentální náhrobky rodin Robitschkovy a Elbogenovy, které projektoval v letech 1901 a 1902 tehdy mladý pedagog uměleckoprůmyslové školy a pozdější význačný architekt Jan Kotěra. „Nevíme nic bližšího o rodinách, které si pomníky objednaly, ale jistě víme, že měly výborný vkus,“ uvozuje výklad o Kotěrově přístupu k architektuře Schlachertová. Z vídeňských studií u Otty Wagnera i cesty po Itálii si třicetiletý Kotěra přivezl touhu navrátit architekturu ke kořenům. Zatímco mladší z náhrobků je z temné žuly a bez ozdob, starší je z pískovce v secesním provedení. Na hřbitově se pak nachází ještě jedna ukázka Kotěrovy práce – hrobka pro rodinu Perutzovu z roku 1904 s výrazným, i když drobným prvkem keramického dekoru.

I v rámci jednoho autora se tak na Novém židovském hřbitově prezentují různá období ovlivněna různými styly. Najdeme tu historismus, secesi, neoklasicismus a neorenesanci i funkcionalismus.

V sousedství dvojice Kotěrových pomníků se rozprostírá hrobka rodiny Bondyových, mocných továrníků pražských (jedním z nich je i  Egon Bondy, možná právě podle něj si Zbyněk Fišer zvolil svůj pseudonym). V provedení Josefa Fanty, autora Wilsonova nádraží, působí jako secesní krajinka – s věncem uprostřed a lavičkami ke vzpomínání po stranách.

Obligátní zastávkou je hrob spisovatele Franze Kafky, na němž leží cizojazyčné vzkazy a poděkování čtenářů a do něj jsou pak v upomínku zapíchnuty tužky i cigára. Málokdo z návštěvníků by se ale aspoň na chvíli otočil zády ke Kafkovy, kdyby je průvodkyně neupozornily. Přímo za nimi má pamětní desku Max Brod, muzikolog a ochránce Kafkova díla, bez nějž bychom mnohé z Kafkových prací nepoznali. 

    
Většina zahraničních návštěvníků sem zamíří kvůli hrobu Franze Kafky          Globální pieta pro Kafku

Na Novém židovském hřbitově se ale stále pohřbívá a jsou zde k vidění i ukázky současné funerální architektury. V pískovcovém sarkofágu Kurta Gebauera jsou uloženy ostatky nalezené na místě nejstaršího židovského hřbitova v Praze. Nechybí ani pomníky od Jaroslava Róny, který má přímo na hřbitově ateliér. 

Pozn. Na rozhovor s průvodkyněmi a kunsthistoričkami Danou Schlachertovou a Kateřinou Lopatovou o Žižkově se těště o prázdninách a samotné procházky se můžete zúčastnit 18. září.

     
Max Brod má tady pamětní desku, ale pohřben je v Izraeli.                               „Co náš rozum nevyřeší, to vyřeší čas.“ (židovské přísloví)