Národní památník na Vítkově

Jediná volná cesta do Prahy, kterou mohly přicházet potraviny či posily, vedla pod vrchem Vítkovem. Jeho udržení bylo pro obléhané životně důležité, a tak bylo svěřeno táborským bojovníkům vedeným hejtmanem Janem Žižkou. V neděli 14. července 1420 odpoledne se křižácké houfy zvedly z ležení, přebrodily řeku – a utrpěly drtivou porážku.
Když se pak po půltisíciletí, po vzniku Československé republiky, zrodila idea důstojně uctít myšlenku národního odboje stavbou, která by zároveň sloužila jako Panteon pro uložení ostatků významných osobností národa, byl jako nejvhodnější místo – s odkazem na slavnou tradici – vybrán právě pražský vrch Vítkov.
V roce 1925 byl pod záštitou prezidenta Masaryka utvořen Sbor pro zbudování Památníku národního osvobození a pomníku Jana Žižky z Trocnova. Sbor vypsal architektonickou soutěž, ve které zvítězili Jiří Gillar a Jan Zázvorka. V první etapě bylo postaveno Muzeum Památníku osvobození (dnes Armádní muzeum). Otevřeno bylo 28. října 1928 a jeho prvním ředitelem se stal legionář a spisovatel Rudolf Medek.
Stavbu Národního památníku zahájil slavnostním výkopem prezident Masaryk 8. listopadu 1928. Po dohotovení hrubé stavby v roce 1933 vypsal Sbor veřejnou soutěž na uměleckou výzdobu Památníku. Konečný verdikt pak porota vynesla v únoru 1934 s tím, že si ponechala právo sestavení konečného řešení z jednotlivých návrhů. K vnitřní výzdobě přispěla řada předních umělců – Max Švabinský, Karel Pokorný, Jaroslav Horejc, Karel Kotrba a další. Součástí díla byla i sadová úprava, v níž však nakonec oproti původnímu řešení architekta Zázvorky prosadila Státní regulační komise reprezentační alej v ose stavby směrem k Ohradě.
Úplnému dokončení stavby a hlavně jejímu ideovému naplnění nakonec zabránil běh dějin. Prezident Masaryk odmítl Památník jako místo svého posledního spočinutí a po vzniku Česko-Slovenska v roce 1938 se stát začal potýkat s mnohem realističtějšími potížemi. Během okupace vznikla z německé strany myšlenka využít monumentální stavbu jako mauzoleum osobností „česko-německého“ prostoru, nakonec však po roce 1942 obsadil budovu wehrmacht. Jen díky statečnosti řady českých lidí se přes tyto těžké chvíle podařilo zachovat uměleckou výzdobu díky důmyslným úkrytům a kamufláži.
Po roce 1948 změnil komunistický režim Památník v pohřebiště zasloužilých komunistů v čele s prezidentem Gottwaldem, jehož mrtvola tu byla dokonce v letech 1953–1962 nesmírně nákladným způsobem udržována v balzamovaném stavu a vystavována. Monumentální bronzová socha Jana Žižky z Trocnova byla odlita a odhalena roku 1950, kdy byl její autor, sochař Bohumil Kafka, již mrtev. V roce 1955 se Památník rozrostl o Síň Rudé armády. Aby nebyly zdržovány kolony aut komunistických funkcionářů a jejich zahraničních hostů mířící k Památníku, byla v roce 1977 dokonce zrušena tramvajová trať na Husitské a Koněvově třídě.
Po roce 1989 byly ostatky komunistických funkcionářů odstraněny a nastalo hledání nových myšlenek, které by naplnily původní ideu stavby v podmínkách nových časů. Hledání to není snadné, účelově postavená budova Památníku se vzpírá jakémukoli využití a ani sám kopec, sevřený okovy železničních tratí, Pražany příliš neláká.

Bitva na Vítkově
V slavnostní síni žižkovské radnice visí už po desítiletí monumentální obraz Adolfa Liebschera Bitva na Vítkově. Zachycuje událost, s kterou je historie této čtvrti pevně spojena.
Na samém počátku husitské revoluce, na jaře roku 1420, vyhlásil papež proti kacířským Čechám první křížovou výpravu, do jejíhož čela se postavil sám král Zikmund. Tento Čechy odmítaný dědic trůnu zamířil ku Praze, aby tu, přímo v srdci království, zničil odbojné husity. Během května a června shromáždil na 80 tisíc křižáků z celé Evropy a město oblehl. Jediná volná cesta do Prahy, kterou mohly přicházet potraviny či posily, vedla pod vrchem Vítkovem. Jeho udržení bylo pro obléhané životně důležité, a tak bylo svěřeno táborským bojovníkům vedeným hejtmanem Janem Žižkou.
V neděli 14. července 1420 odpoledne se křižácké houfy zvedly z ležení, přebrodily řeku a zaútočily na Vítkov. Jediná cesta na vrcholek, schůdná pro železné jezdce, vedla – prakticky stejně jako dnes – po hřebenu kopce. Obránci ji zatarasili třemi příkopy a dvěma sruby a využili i kamennou zídku a zděnou viničnou věž. Proti tisícům obrněných jezdců tu však stálo pouhých několik desítek husitů. První i druhý příkop byl rychle překonán, dobyta byla i věž. Třetí příkop se sruby odolával zejména díky palbě z děl, píšťal a samostřílů, ale to nemohlo trvat dlouho. V nejhorší chvíli však vyrazili z pražských hradeb táborští cepníci, vystoupali svahem a napadli křižáky z boku. V nastálém zmatku padali jezdci z prudkého svahu k řece tlačeni spíše vlastními spolubojovníky než nepřítelem. Další husité pak vyrazili z městských bran a napadli křižácké vojsko čekající na Špitálském poli. Při útěku přes řeku mnoho křižáků v proudu utonulo.
Bitva na Vítkově byla jen kratičkým prologem příštích událostí, světu však ukázala sílu českých husitských vojsk. Nesmrtelnou tradicí se stala Žižkovu, vždyť právě díky této nejvýznamnější události historie zdejšího území si jeho obyvatelé vyvolili jméno slavného vojevůdce pro svou obec. Právě tehdy začaly dějiny Žižkova.