Stomeovi - první Žižkováci

Jméno Stome je neodmyslitelně spojeno s nejstarší historií Žižkova. Johann Stome s manželkou Annou totiž vlastnili na Žižkově rozsáhlé zemědělské pozemky s několika usedlostmi, z nichž nám dnes zůstaly názvy jako Pražačka nebo Ohrada. I jméno Stome je stále součástí Žižkova. Povídali jsme si s majitelem žižkovské cukrárny poblíž Ohrady Filipem Stomem, jehož předkové se tu usadili už v roce 1800.

Váš předek Josef Stome (syn Johanna) měl s manželkou Marií měl několik dětí. Jejich dceru Amálii si namluvil mladý stavitel Karel Hartig, pozdější první starosta Žižkova...
Ano, Karel Hartig se jako stavitel přiženil do rodiny, která měla pozemky, nějakým způsobem se domluvili a začali stavět na Žižkově domy. Celkem jich bylo asi 60.

Mohli bychom Karla Hartiga přirovnat k dnešním developerům?
Praxe byla taková, že stavitel postavil dům a hned ho prodal jako celek. Bylo to bydlení pro chudé, nefungovalo to jako dnes, kdy developer postaví dům a rozprodá ho po jednotlivých bytech. Stavitel musel nejdřív koupit pozemek a pak musel investovat do stavby celého baráku, takže stavitel musel být bohatý. Hartig se takhle dostal zadarmo k pozemkům a to mu určitě v začátku hodně pomohlo.

Bylo partnerství Karla Hartiga a Amálie Stomeové vztahem nebo spíše sňatkem z rozumu?
Nevím, těžko říct, možná obojí. Předpokládám, že oni oba se pohybovali v nějakém okruhu lidí a tam se prostě našli.

Kde všude bylo Stomeovo?
Restituce, které v 90. letech absolvovali moji příbuzní, se týkaly pozemků a domů, jež se na nacházely podél Vídeňské ulice, dnešní Koněvky a Husitské. Některé pozemky se ale nacházely i výše, v okolí křižovatky Ohrada.

Jeden z mých prapradědů, tuším, že Václav nebo jeho syn, byl nadšený Sokol a věnoval Sokolům jeden z pozemků na vrchu Vítkově, tam se dnes nachází letní cvičiště.

Vím, že naše rodina vlastnila také dům, který stával v místech dnešní Husitské, tam jak je šikmo přes Husitskou ulici trať, a v těch místech, kde je dnes jeden z mostních pilířů stával dům, který se zboural, když se stavěla ta trať.

Usedlost Ohrada (č.p.11), která pojmenovala dnešní rušnou křižovatku. Usedlost Pražačka (č.p. 10) se nacházela za stromořadím vlevo. Vpravo nezaměnitelná silueta Hotelu Vítkov. (archiv rodiny Stomeovy)

Tradují se u Vás v rodině nějaké vzpomínky na Josefa Stomeho a jeho ženu, rodiče Amálie Stomeové?
Moc toho nevíme. Oni vlastnili statek Pražačka (čp 10), kde hospodařili a pak vlastnili usedlost Ohrada (čp 11), která pak byla předělána na zájezdní hostinec, ale to se spíš týká jejich syna Václava, z jehož větve pocházím. On to měl nejdřív v pronájmu a později to od nich zřejmě odkoupil. Václav Stome a Karel Hartig byli švagři a kamarádi.

A ještě vím, že Marie Stomeová nechala dole na Husitské postavit kapličku, kam umístila nějaký svatý předmět, který získala na cestě do Říma. Myslím, že ta kaplička stávala v jedné z těch krátkých bočních uliček, jak je Vystřelený oko nebo ještě níž. 

Jak se vlastně Václav Stome objevil na Žižkově?
První záznamy o naší rodině v Čechách jsou z doby Třicetileté války. Strýc s tetou v roce 1968 emigrovali do Anglie a ve Skotsku pak vypátrali vesnici, odkud zřejmě přišli naši předkové. Sedli si do hospody a ptali se, jestli někdo neví něco o Stomeových. Odpovědí bylo: Jasně, zaplať nám pivo a my ti budeme povídat. Takže naši předkové přišli zřejmě ze Skotska.

Filip Stome (fotografie Julie Hrnčířová)

A jak u vás probíhala 50. léta? Co se dělo u Stomeových po nástupu komunismu?
Praděda měl čtyři děti, mého dědu, který byl nejmladší, a tři holky, moje pratety. Rozdělil mezi ně majetek a peníze, aby je zabezpečil. Jedna teta měla dům v Baranově a její rodině patří dům dodnes. Druhá teta si postavila vilu kousek nad námi, ona si vzala choreografa Remislavského z baletu Národního divadla. Postavili si tedy dům i s tanečním sálem, protože tam chtěli i vyučovat. A komunisti jim pak řekli, že ta vila byla určena k podnikání a zabavili jim to. Dali jim byt někde na Chmelnici a ve vile udělali lidovou školu umění. Po restituci byl dům bohužel úplně zdevastovaný, teta do toho nasypala nemalé peníze, aby zajistila střechu a konstrukce. Celé roky tam totiž byla ve zdi prasklá voda, která pak zvenku vytvářela v zimě ledopád, jak to prosakovalo. Později začal dům praskat a zjistilo se, že voda podemlela v základech domu díru. Po těchto opravách pak teta celý dům prodala. Další teta si postavila dům vedle a můj děda si koupil tenhle dům, kde dnes máme cukrárnu. Komunisti dědovi umožnili dál bydlet v jednom z bytů, ale správa doma přešla pod OPBH.

Oni hlavně dostali po válce milionářskou daň, tím přišli o dost peněz, následovala měnová reforma v roce 1953 a zabavení majetku už byla jen taková tečka. Dědu pak nechtěli nikde zaměstnat a musel dojíždět do železáren na Kladno. To byla jediná práce, kterou získal. Tátovi to pak vrátili v restituci plus různé menší kousky, které někde zbyly, proluky a různé parky na Praze 3.

A jak se vám daří s majetkem dnes? Máte nějaké problémy?
Dobrý příklad je třeba tenhle park vedle nás. Dohadovali jsme se asi 3 roky s městskou částí, co s tím... Říkali jsme: dobře, je to park, ať tam chodí lidi, nešlo o peníze, protože by se to dělilo mezi několik lidí, ale o princip. Radnice říkala, že platit nám za park není možné. Udělali jsme tedy cedulky zákaz vstupu, soukromý pozemek, dali je tam a za 3 dny jsme podepisovali smlouvu, protože se lidé začali rozčilovat, jak je to možné, kde mají venčit psy a začali bombardovat radnici telefonáty. 

To samé na Krejcárku. To jsme se také několik let dohadovali, než se to nějakým způsobem srovnalo. MČ to má v tuto chvíli pronajmuté s možností přístupu veřejnosti, takže tam lidi můžou chodit, ale budoucnost území se teď řeší z hlediska územního plánu. V historii to tam bývalo zastavěno malými domky jako nouzová kolonie, která ještě na konci 70. let stála. Učitelky tam prý vodily školní děti, aby jim ukázaly, jak museli chudáci dělníci bydlet.

A jak se díváte na dnešní stavební rozvoj Prahy 3?
Boj proti developerům mi nepřijde úplně rozumný, často v tom vidím i určitý populismus. Praha 3 je velmi zelená, já to nechci zastavovat, ale takhle slepě proti tomu bojovat je nerozum.

Jsme teď na ulici Jana Želivského, kde je poměrně hustá doprava...
Radnice tvrdí, že podle studií, které mají k dispozici, je velmi vysoké pocento aut, která přes Prahu 3 pouze projíždí, a tak si myslím, že Praha 3 by se měla snažit vytlačit tu dopravu jinam. Lidé jezdí autem podle paměti a jsou tudy prostě zvyklí jezdit, proto je asi třeba to tady trochu zkomplikovat, aby si tranzitní motoristi hledali cesty jinudy. Je ale jasný, že to někoho bude muset bolet.

Nelituje toho, že se Vaši předkové neusadili někde jinde?
Ne, já to tady mám rád, neumím si představit bydlet někde jinde. Na jednu stranu je to město, na stranu druhou můžete jít s dětmi a hned jste v zeleni. Chvílemi je to tu jak na vesnici, znáte spoustu lidí kolem.

Podpořeno grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci EHP fondů.