Žižkov a jeho pomníky

Největší jezdecká socha na světě se tyčí nad Žižkovem a připomíná, že právě tady začala kariéra vojevůdce, před kterým se svého času třásla celá Evropa. Jméno Jana Žižky ostatně žije především v názvu obce, města či pražské čtvrti, čímž vším Žižkov postupně byl. Všechno však mohlo dopadnout také úplně jinak – Žižkov se vlastně měl jmenovat Rudolfov podle habsburského korunního prince a následníka trůnu, místním občanům se však taková servilita k panujícímu rodu nelíbila.

A protože jsme tehdy žili pod třistaletým útlakem v lůně absolutistické monarchie, měl princ Rudolf smůlu. Nakonec stejně skončil špatně a bez pomníku. Toho se nedočkal ani jeho Nejjasnější otec, císař František Josef I., přestože navštívil Žižkov celkem třikrát, jednou se tu dokonce osvěžil v právě dobudovaných městských lázních. Vzpomenout si však na něj můžeme alespoň u kostela sv. Prokopa, jehož základní kámen byl položen u příležitosti 50. výročí císařova panování, a proto se také chrámu říká jubilejní.
Když sestoupíme z výšin trůnu naopak až do suterénu, setkáme se tu s proslulým žižkovským „Habánem“, prvním nakladatelem a kolportérem Osudů dobrého vojáka Švejka, bohémem Frantou Sauerem. Jeho životním krédem nebylo pomníky tvořit, ale bořit, což se mu dokonale povedlo s Mariánským sloupem na Staroměstském náměstí. Dodnes trvají spory, zda tento vandalský čin převlečený do vlasteneckého roucha napravit nebo nechat osudu. Ani Sauerův hospodský souputník Jaroslav Hašek, který se na Žižkově usadil po svém návratu z Ruska a začal tady psát svého geniálního Švejka, to neměl s pomníky jednoduché. Plných devět let tu na Olšanském náměstí čněl osiřelý základní kámen, posléze symbolicky ozdobený prázdným pivním půllitrem – sochy, ač byla nakonec dohotovena, se nikdy nedočkal. Ostatně kdo ji viděl, může s klidným svědomím dodat: „Naštěstí!“ Nový pomník – jezdecká socha spisovatelova od Karla Nepraše, jakýsi pandán sochy Žižkovy na Prokopově náměstí – je už o něčem jiném.
Svérázný „pomník“ zanechal na Žižkově světově proslulý spisovatel Franz Kafka. Málokdo ví, že Kafkova rodina vlastnila ve dvorním traktu jednoho žižkovského činžáku továrničku na azbestové výrobky a mladý Franz byl pověřen jejím vedením. Nenáviděl tu práci k smrti a povinné cesty na Žižkov pociťoval jako utrpení. Nicméně továrna tu stojí dodnes. To Jaroslav Seifert zažil na Žižkově leccos, ale továrnu tady rozhodně neměl. Snad i proto si Žižkov ponechal ve svém srdci jako místo těch nejkrásnějších vzpomínek. Velkého básníka dnes v žižkovských ulicích připomínají hned dvě busty, snad ani ne padesát metrů od sebe. Mnohem cennější pomník svého „žižkovského“ mládí si však postavil Seifert sám ve svém díle.
Když už jsme u básníků, nemůžeme opomenout sochu Karla Havlíčka Borovského odhalenou roku 1911 na náměstí před radnicí. Havlíček byl – spolu s Komenským a Husem –oblíbenou postavou probudilých otců českých měst na přelomu 19. a 20. století a na vlasteneckém Žižkově nemohl chybět. S tímto dílem sochaře Josefa Strachovského se ostatně setkáme i v Havlíčkově Brodě, Vysokém nad Jizerou a dokonce až v Chicagu. Tam, tedy v Chicagu, je Havlíčkovi zřejmě dopřáno klidu, ten žižkovský si v souladu s českými tradicemi musel německou okupaci přetrpět v nedůstojném úkrytu obecního skladiště v Libni.
Na Žižkov zabloudil, alespoň svým pomníkem, i jeden z největších politiků a státníků minulého století, sir Winston Churchill. Jako by tu mimo jiné symbolizoval tradiční svobodomyslnost a demokratické smýšlení zdejších obyvatel. Odhalení sochy tohoto nesmiřitelného bojovníka za svobodný svět přivedlo pak v roce 1999 na Žižkov jeho následovnici v úřadě i ideálech, lady Margaret Thatcherovou, a jeho vnuka lorda Churchilla.
Jsou však důležitější věci než pomníky. A tak si na závěr připomeňme osobnost, která se na Žižkov vydala vždy v nejzávažnějších okamžicích svého života. Václav Havel se na žižkovské radnici oženil, a protože hned dvakrát, věřme, že tu byl spokojen.

Národní památník na Vítkově
Na samém počátku husitské revoluce, na jaře roku 1420, vyhlásil papež proti kacířským Čechám první křížovou výpravu, do jejíhož čela se postavil sám král Zikmund. Tento Čechy odmítaný dědic trůnu zamířil ku Praze, aby přímo v srdci království zničil odbojné husity. Během května a června shromáždil na 80 tisíc křižáků z celé Evropy a město oblehl. Jediná volná cesta do Prahy, kterou mohly přicházet potraviny či posily, vedla pod vrchem Vítkovem. Jeho udržení bylo pro obléhané životně důležité, a tak bylo svěřeno táborským bojovníkům vedeným hejtmanem Janem Žižkou. V neděli 14. července 1420 odpoledne se křižácké houfy zvedly z ležení, přebrodily řeku – a utrpěly drtivou porážku.
Když se pak po půltisíciletí, po vzniku Československé republiky, zrodila idea důstojně uctít myšlenku národního odboje stavbou, která by zároveň sloužila jako Panteon pro uložení ostatků významných osobností národa, byl jako nejvhodnější místo – s odkazem na slavnou tradici – vybrán právě pražský vrch Vítkov.
V roce 1925 byl pod záštitou prezidenta Masaryka utvořen Sbor pro zbudování Památníku národního osvobození a pomníku Jana Žižky z Trocnova. Sbor vypsal architektonickou soutěž, ve které zvítězili Jiří Gillar a Jan Zázvorka. V první etapě bylo postaveno Muzeum Památníku osvobození (dnes Armádní muzeum). Otevřeno bylo 28. října 1928 a jeho prvním ředitelem se stal legionář a spisovatel Rudolf Medek.
Stavbu Národního památníku zahájil slavnostním výkopem prezident Masaryk 8. listopadu 1928. Po dohotovení hrubé stavby v roce 1933 vypsal Sbor veřejnou soutěž na uměleckou výzdobu Památníku. Konečný verdikt pak porota vynesla v únoru 1934 s tím, že si ponechala právo sestavení konečného řešení z jednotlivých návrhů. K vnitřní výzdobě přispěla řada předních umělců – Max Švabinský, Karel Pokorný, Jaroslav Horejc, Karel Kotrba a další. Součástí díla byla i sadová úprava, v níž však nakonec oproti původnímu řešení architekta Zázvorky prosadila Státní regulační komise reprezentační alej v ose stavby směrem k Ohradě.
Úplnému dokončení stavby a hlavně jejímu ideovému naplnění nakonec zabránil běh dějin. Prezident Masaryk odmítl Památník jako místo svého posledního spočinutí a po vzniku Česko-Slovenska v roce 1938 se stát začal potýkat s mnohem realističtějšími potížemi. Během okupace vznikla z německé strany myšlenka využít monumentální stavbu jako mauzoleum osobností „česko-německého“ prostoru, nakonec však po roce 1942 obsadil budovu wehrmacht. Jen díky statečnosti řady českých lidí se přes tyto těžké chvíle podařilo zachovat uměleckou výzdobu díky důmyslným úkrytům a kamufláži.
Po roce 1948 změnil komunistický režim Památník v pohřebiště zasloužilých komunistů v čele s prezidentem Gottwaldem, jehož mrtvola tu byla dokonce v letech 1953–1962 nesmírně nákladným způsobem udržována v balzamovaném stavu a vystavována. Monumentální bronzová socha Jana Žižky z Trocnova byla odlita a odhalena roku 1950, kdy byl její autor, sochař Bohumil Kafka, již mrtev. V roce 1955 se Památník rozrostl o Síň Rudé armády. Aby nebyly zdržovány kolony aut komunistických funkcionářů a jejich zahraničních hostů mířící k Památníku, byla v roce 1977 dokonce zrušena tramvajová trať na Husitské a Koněvově třídě.
Po roce 1989 byly ostatky komunistických funkcionářů odstraněny a nastalo hledání nových myšlenek, které by naplnily původní ideu stavby v podmínkách nových časů. Hledání to není snadné, účelově postavená budova Památníku se vzpírá jakémukoli využití a ani sám kopec, sevřený okovy železničních tratí, Pražany příliš neláká.