Žižkovák strávil skoro rok v tajné podzemní továrně nacistů
historie
Kluk ze Žižkova se v roce 1944 ocitl v místě, které patřilo k nejutajovanějším na světě V podzemním továrním komplexu u města Nordhausen, kde vězni vyráběli rakety pro německou armádu. Přežil dřinu ve dvanáctihodinových směnách, hlad, čtyřicetistupňové horečky i těžkou cestu zpátky domů. Po válce vstoupil do služeb StB. Dnes o své komunistické kariéře říká: „Chtěl jsem budovat lepší svět, jen jsme nevěděli, jaký by měl být.” Jedinečný a rozporuplný osud Ladislava Okrouhlíka zachytili na kameru žáci ze základní školy nám. Jiřího z Lobkovic z Prahy 3.
Ladislav Okrouhlík se narodil roku 1924, dva roky poté, co se město Žižkov stalo součástí Velké Prahy. Většina tamních dělnických rodin žila v bídě, ale jemu se v dětství díky otcově píli špatně nevedlo. Přesto žili skromně. Vyrůstal v jednopokojovém bytě v Milíčově ulici, kde s ním, s rodiči a bratrem žila i tělesně postižená teta. "Když měla rodina dát co do hrnce, znamenalo to, že je zajištěná," shrnuje pamětník. Jeho kamarádi na tom byli hůř. Mnozí žili v žižkovských činžovních domech ve sklepeních, protože jejich rodiče neměli na nájem ani jedné místnosti.
Ladislav se vyučil jemným mechanikem a začal pracovat v Praze-Košířích ve firmě vyrábějící optiku, kde jej zastihla i německá okupace. Válečné události jej zprvu ovlivňovaly jen málo. Zlom v jeho poklidném životě v protektorátní Praze přišel v době Vánoc roku 1943. Přišlo předvolání, že v lednu musí na práci do Německa. Zvláštním vlakem odjel z Wilsonova, dnešního Hlavního nádraží do Magdeburgu, kde nastoupil na práci do továrny na součástky proudových leteckých motorů. "V té době jsme ještě dostávali jídlo. I když mizerné, dalo se tomu ještě říkat jídlo. Kupodivu nám rychle a dobře chodily i balíky z domova. Rodiče posílali, co mohli," vypráví. Poměrně únosné pracovní a životní podmínky trvaly do června roku 1944, pak přišel rozkaz k dalšímu transportu.
Podzemní továrna
Vlak Ladislava a dalšími pracovníky odvezl do města Nordhausen, v jehož blízkosti byla v kopci vybudována podzemní továrna na výrobu raket. Spolu s asi sedmdesáti dalšími muži byl ubytován v nedaleké vesnici, ze které do tajné podzemní fabriky jezdili vlakem. "Byl to rozsáhlý kopec z čistého sádrovce. V něm byly prokopány skrz dva tunely, do nich vedly normální koleje, odbočka železnice. Mezi těmito souběžnými tunely byly prokopány výrobní haly. Těch bylo asi padesát," popisuje Ladislav Okrouhlík. Do některých on ani další muži nasazení na práci rozhodně nesměli. Šlo o haly, ve kterých se vyráběly součástky na rakety V2. Probíhala tam jejich montáž a konečná výroba. Na tu byli nasazeni vězni z nedalekého koncentračního tábora Dora. "Bylo to obrovské podzemní mraveniště pod správou esesáků a nacistické tajné služby," upřesňuje.
Dny v podzemní továrně byly stále stejné: práce, cesta na ubytovnu, spánek a znovu nástup. Tehdy poprvé poznal hlad. Do továrny se vozily várnice se směsí uvařenou ze shnilé mrkve a tuřínu. Každý dostal jen jednu naběračku na den. Přitom si uvědomoval, že je na tom stále výrazně lépe, než vězni z koncentračního tábora, které občas zahlédl. "Ti byli přísně hlídaní a zpočátku byli ubytováni přímo pod zemí. Později pro ně na druhé straně kopce postavili lágr," říká.
Práce v podzemí byla nebezpečná. I když továrna byla vybavena vzduchotechnikou, teplota v ní byla vysoká. To způsobovalo drolení sádrovce. Jednou se utrhla velká část stropu a spadla přímo na dělníky v hale, bylo mnoho zraněných.
Cesta domů
V dubnu 1945 bylo město Nordhausen bombardováno. "Vše se tam zhroutilo. Nebylo co jíst, nikdo nevěděl, co má dělat. Utíkali Němci, kteří nás měli hlídat, i muži, kteří tam byli se mnou na práci," říká. Ladislav se s dalšími muži vydal směrem na Plzeň. Šli pěšky podél železniční tratě, skrývali se. Územím procházelo hodně hlídek, protože se tam nacházely tajné objekty. Jedou se jim podařilo naskočit do vlaku, jenže právě na něj spojenecká letadla provedla nálet. Tak z něj zase rychle vyskákali a utíkali se skrýt do blízkého lesa. Do Plzně dorazil Ladislav Okrouhlík na pokraji sil po sedmi dnech. Cestou dostal silný zánět do nohy. „Byli jsme celí popíchaní, tak z toho vpichu jsem asi dostal zánět do nohy. Pak už jsem šel ve čtyřicetistupňové horečce," popisuje. Po operaci v Plzni jej otec a bratr převezli vlakem do Prahy. V nemocnicích strávil celkem osm měsíců. I pražské povstání o osvobození prožil ve sklepení Vinohradské nemocnice, kam byli uloženi lidé po operacích, které nebylo možné přenášet. "Tak jsem v Praze v pětačtyřicátém prožil revoluci, ale neviděl jsem ani jedinou barikádu ani jediný tank," shrnuje.
Byli jsme zfanatizovaní mládežníci
Po válce vstoupil Ladislav Okrouhlík do komunistické strany, pracoval v mládežnické organizaci a stejně jako většina mladých lidí po válce věřil, že společně vybudují nový, lepší svět. A tak se v roce 1950 nechal přesvědčit k práci pro ministerstvo vnitra. O svých pohnutkách dnes říká: "Podlehl jsem bláznivému idealismu. Byli jsme zfanatizovaní mládežníci, kteří si mysleli, že předělají svět. Chtěli jsme ho jiný, ale nevěděli jaký. Vlastně jsme jen papouškovali to, co do nás hustili."
Věřil, že dělá potřebnou práci, když sledoval lidi. Dostal něčí fotografii, jméno, místo bydliště. Jeho úkolem bylo ho sledovat a zapisovat, kam chodí, s kým se stýká. Napsal o tom zprávu a tím to pro něj končilo. A tak to dělal, aniž by příliš přemýšlel, proč jsou právě tito lidé předmětem zájmu Státní bezpečnosti. "Já vlastně dodnes nevím, co jsem si o tom všem tenkrát myslel. Ale jel jsem v tom," říká. Práce u StB byla v té době prestižní, přesto v ní nebyl spokojen a záhy se nechal přeřadit k Veřejné bezpečnosti. Na odboru hospodářské kriminality se podílel na odhalování řady zločinů, například byl u rozkrytí skupiny zaměstnanců Národní banky Československé, která rozkrádala oddělení státního pokladu. Jeho deziluze z režimu, kterému sloužil, narůstala. Viděl případy, kdy se vysoce postavení komunisté dopouštěli zločinů v oblasti hospodářské kriminality a nikdy z nich nemohli být usvědčeni. "Byla tu kategorie nedotknutelných, kteří si mohli dělat co chtěli. Na druhé straně tu byli lidé, kteří mohli být stíháni kdykoli za cokoli. Začínal jsem chápat, že to, v čemu žiju, není to, čemu jsem věřil.” Životní zlom přišel po srpnu 1968. To, že se vstupem vojsk nesouhlasí, pak dal najevo na schůzi celoútvarového výboru KSČ. Následovalo jeho vyloučení ze strany, pak i vyhazov z řad Veřejné bezpečnosti. Až do důchodu pak pracoval ve Sběrných surovinách Praha.
Ladislav Okrouhlík dnes žije bytě na Jarově, kde jej navštívila skupina žáků ze ZŠ nám. Jiřího z Lobkovice. Stejně jako oni si i další dětské týmy, které se v Praze 3 účastní vzdělávacího projektu Příběhy našich sousedů, nechávají vyprávět životní příběhy pamětníků, natáčejí je na kameru či diktafon a pak z nich připravují reportáže. Žáci se potkají s lidmi, kteří zažili hrůzy války, éru komunismu a vyprávějí jim o rizicích i výzvách, které život v totalitních režimech přinášel. Děti se tak dozvídají o moderních dějinách z jiné perspektivy než v hodinách dějepisu, učí se analyzovat dobové dokumenty i porozumět některým, často i stinným stránkám našich dějin. Vzdělávací projekt organizuje nezisková organizace Post Bellum společně s radnicí Prahy 3.
V pondělí 20. února v 15.30 se týmy z setkají v kině Aero, kde odborná porota rozhodne o nejlepších žákovských reportážích. Slavnostní prezentace doprovodí výstava představující příběhy lidí z Prahy 3, kteří dětem vyprávěli v loňském roce. Tu si mohou návštěvníci kina Aero prohlédnout po celý únor.
