Žižkovské katolické chrámy

V dobách již dávno minulých směřovaly kroky katolických věřících z ostatně jen řídce obydleného území dnešního Žižkova za duchovní potravou do pražských chrámů, především do kostela sv. Jindřicha na Novém Městě pražském, kam patřilo farností. Ten byl Žižkovany zvláště oblíben a vážen ještě i dlouho potom, co se Žižkov mohl chlubit kostely vlastními.

V dobách již dávno minulých směřovaly kroky katolických věřících z ostatně jen řídce obydleného území dnešního Žižkova za duchovní potravou do pražských chrámů, především do kostela sv. Jindřicha na Novém Městě pražském, kam patřilo farností. Ten byl Žižkovany zvláště oblíben a vážen ještě i dlouho potom, co se Žižkov mohl chlubit kostely vlastními.
Nejstarším žižkovským svatostánkem je kaple sv. Rocha na dnešním Olšanském náměstí. Byla postavena roku 1682 z rozhodnutí magistrátu Starého Města u tehdy nově založeného pohřebiště na Olšanech, vzniklého v důsledku epidemie moru. Ze hřbitovní kaple byl kostelík roku 1842 změněn na farní, ale i potom ještě dlouhou dobu zůstával uvnitř hřbitovních zdí. Dnes patří k nejvzácnějším žižkovským památkám, soudí se, že jeho autorem je známý barokní architekt J. B. Mathey, podle jehož plánů jej zrealizoval stavitel J. Hainric.
Hlavní oltář vytvořil v novorenesančním slohu Antonín Baum v roce 1879 u příležitosti celkové obnovy interiéru. Na oltářním obraze od neznámého autora jsou spolu s Pannou Marií zpodobeni patroni pomáhající proti moru – sv. Roch, sv. Šebestián a sv. Rozálie –, což dodnes zřetelně připomíná původní účel kaple. Boční oltář Panny Marie zdobí obraz J. Heřmana, na protějším oltáři sv. Josefa můžeme obdivovat sochu sv. Jana Křtitele, která se na Žižkov dostala až ze Švýcarska. Z roku 1766 je velký obraz J. Stetera znázorňující litánii. Obrazy křížové cesty namaloval podle Führichových kreseb roku 1854 G. W. Weis. Nejstarším zdejším artefaktem je cínová křtitelnice z roku 1595, dílo cínaře Matouše Voříška z Roudnice.
Po zbourání části hřbitovní zdi i přilehlé fary stojí dnes kaple sv. Rocha volně uprostřed drobného parčíku. Zeď přilehlého hřbitova je z vnější strany vyzdobena historicky i umělecky vzácnými plastikami, které jsou však soustavně ohrožovány útoky vandalů, jimž – stejně jako celé dnešní době – není nic svaté.
Jen o málo mladší než kaple sv. Rocha je kostel Povýšení sv. Kříže v dnešní Čajkovského ulici. Také on vznikl na morovém pohřebišti, tentokrát Nového Města pražského. Byl postaven v letech 1717–1719 v čistém barokním stylu, jméno stavitele se však nedochovalo. Nápis nad vchodem však připomíná, že se o jeho postavení zasloužil novoměstský purkmistr Jan František Krusius z Krausenberka. O rázu tehdejšího Žižkova vypovídá i skutečnost, že u kostela byla roku 1726 zřízena poustevna pro poustevníku řádu ivanitů. Již po třech letech však byla přestavěna na byt pro kaplana a kostelníka. Na hřbitově byla roku 1753 postavena kaple Bolestné Panny Marie, která sloužila i jako kaple umrlčí. Roku 1757 poškodili kostel i celý komplex pruští vojáci a trvalo dlouho než byl opět uveden do řádného stavu. Po odtržení od farnosti sv. Jindřicha v roce 1784 se pak kostel Povýšení sv. Kříže stal na řadu let prvním žižkovským farním kostelem.
V první polovině 19. století špatný stavební stav kostela přivedl arcibiskupskou konzistoř k přenesení farnosti ke sv. Rochu a v roce 1843 k úplnému zastavení všech bohoslužebných úkonů. Fara byla opuštěna, hřbitov zrušen a roku 1890 zbořena i kaple Bolestné Panny Marie. Stejný osud měl potkat také kostel.
Přestože na jeho opravu se stále nedostávalo peněz, ke zbourání se naštěstí nikdo neodhodlal. Odsvěcená stavba sloužila jako skladiště, ve zchátralé faře bydlela chudina a ze hřbitova se stala zelinářská zahrada. Teprve koncem 70. let 20. století byl objekt architekty J. Korečkem a I. Bílým rekonstruován a spolu s moderní přístavbou přeměněn na koncertní a výstavní síň Atrium, která zahájila novou éru zachráněné památky roku 1984.
Jak Žižkov po zbourání pražských hradeb rostl a počet jeho obyvatel stoupal, přestávaly stačit dosavadní malé kostelíky, zvláště když po zrušení kostela Povýšení sv. Kříže tu zbyla jen kaple sv. Rocha. K překonání období do vybudování řádného a reprezentativního chrámu zakoupil roku 1883 Spolek pro vystavění katolického kostela v Žižkově ve Štítného ulici dům s hostincem U rytíře Dalimila, později přejmenovaný na U Jana Lucemburského, s velkým tanečním sálem a dokonce s balkony, postavený roku 1875. Sál pak přestavěl na kapli zasvěcenou Panně Marii.
Kaple Panny Marie byla sice vybavena poměrně chudě, především z darů několika klášterů a soukromníků převážně ze Žižkova, ale pojala až tisíc věřících. Svému účelu sloužila více než 20 let, i po otevření sv. Prokopa. Zrušena byla až v roce 1919 a využita pro „lidovýchovné“ účely – přednášky, divadelní představení ap. Vyrostlo tu pódium a v hledišti rozmístěno na 200 sedadel. Sál byl pojmenován Masarykova síň. Kulturním účelům pak s přestávkami slouží dodnes, kdy se stal sídlem Žižkovského divadla Járy Cimrmana.
Dne 30. října 1898, u příležitosti 50. výročí panování císaře Františka Josefa I., byl na žižkovském Sladkovského náměstí položen základní kámen k novému chrámu. Plány na stavbu v novogotickém duchu vypracovali architekti Josef Mocker a František Mikš. Kostel sv. Prokopa pak 27. září 1903 slavnostně vysvětil kardinál a pražský arcibiskup, kníže Lev Skrbenský ze Hříště. Prvním farářem byl jmenován Mons. Eduard Šittler.
Chrám je dlouhý přes 51 metrů, vejde se do něj až dva tisíce lidí. Výška křížové klenby dosahuje 16 metrů. Tympanon nad severním portálem obsahuje reliéf Madony s Dítětem, kterému patron kostela sv. Prokop věnuje chrám. Nad druhým vchodem vítá návštěvníky sv. Vojtěch. Oba reliéfy jsou dílem Josefa Pekárka. Novogotický hlavní oltář navrhl architekt F. Mikš, sochařská výzdoba – sv. Prokop se sv. Cyrilem a Metodějem – je od St. Zálešáka, obrazy s výjevy ze života sv. Prokopa maloval K. L. Klusáček. Barokní benátský lustr daroval chrámu kníže Auersperg, soška Madony s Ježíškem na bočním oltáři pochází z první poloviny 15. století. Nejproslulejším dílem z interiéru chrámu je nesporně obraz Karla Škréty Svatý Václav, obránce Prahy proti Švédům z roku 1649, věnovaný sem klášterem v Emauzích.
Jen o osm let později, roku 1911, byl biskupem Františkem Brusákem vysvěcen kostel sv. Anny na rohu Jeseniovy a Ostromečské ulice, určený věřícím z východních částí Žižkova. Trojlodní kostel zevně nenápadného vzhledu byl postaven ve stylu tzv. beuronské secese. Původní hlavní oltář byl z kostela odstraněn koncem 60. let právě minulého století v souvislostí se změnou liturgických zvyklostí. Vnitřní vybavení kostela pochází z 20. a 30. let, ať už jde o sochy světců – sv. Josefa s Ježíškem, sv. Antonína Paduánského, sv. Judy Tadeáše a sv. Terezie – vyřezané Břetislavem Kafkou, nebo o fresku zobrazující české patrony sv. Václava a sv. Vojtěcha, vytvořenou u příležitosti oslav svatováclavského milénia roku 1929.
Do farnosti sv. Anny patří i kaple sv. Vojtěcha na Balkáně, zřízená z bývalé orlovny po rozpuštění Orla v roce 1939. Svatostánky bývaly i ve významnějších žižkovských školách (například v dnešní Vlkově ulici), ale všechny tyto školní kaple už svému původnímu účelu dávno sloužit přestaly.