Žižkovské ženy – fenomén komunistických oslav 1. máje (plná verze)

Slavné žižkovské ženy jsou dnes např. Olga Havlová, Marie Čermínová (Toyen), Jiřina Švorcová anebo literární postava Olbrachtovy Anny proletářky. Po vítězství komunistů si ovšem tento termín nárokuje sbor několika tisíc žen pochodujících prvomájovými průvody od roku 1949 až do května 1989. Mašírovaly vždy v čele manifestací a řazeny po stovkách do čtverců vytvářely gigantické živé obrazy. Podle toho, jak se synchronizovaně ukláněly, poklekaly, mávaly praporky, nebo vystrčily zadek, vytvářely po 40 let nové a nové obrazy, na kterých se soudruh Stalin měnil obratem v kouřící továrnu, Klementa Gottwalda nebo srp a kladivo. Vždy na konci dubna hlásalo Rudé právo – "Čím nás zase letos překvapí Žižkovské ženy?" a ony nikdy nezklamaly. Každý rok byly na svém místě a tak např. v květnu 1958 přivítaly úspěchy sovětského jaderného programu secvičeným nápisem "Atom pro mír".

obsah:
Existovaly výhradně "ženské" demonstrace a speciálně "žižkovské"? / Boje o pražskou ulici a kdo byly "Husitské ženy"/ V ulicích Žižkova / Převrat 1948 a "Akční výbory" jako všudypřítomná temná síla / Organizace totalitních prvomájových průvodů / "Žižkovské ženy" v čele zástupů / Kdo byly a pochodovaly dobrovolně? / Znovuzrozený, plebejsky drzý Žižkov v 80. letech / Epilog

Proč demonstrovaly právě "ženy" a proč "ze Žižkova"? Byla opravdu role žen tak unikátní v sociálním hnutí a Žižkov tak rudý a komunistický, jak se později tradovalo? Nebo je to jen obratná komunistická mytologie a "Žižkovské ženy" jsou pouze metaforou a obecným pojmem tendenčního a falešného výkladu dějin tzv. revolučního hnutí první polovině 20 století? Byly ty kohorty žen vůbec ze Žižkova a byly za to placeny, nebo pochodovaly dobrovolně a z přesvědčení?

Existovaly výhradně "ženské" demonstrace a speciálně "žižkovské"?
Z dobového tisku víme o několika výhradně ženských demonstracích. Roku 1916 "došlo ke srocení hladových žen na Žižkově. ... 9. května se sešlo několik set žen u žižkovské radnice, žádajíce brambory a chleba pro hladové děti. Starosta neměl ničeho a odkázal ženy, aby šly na hejtmanství.... 12. května táhly žižkovské ženy na místodržitelství. Hybernská ulice u Žižkova byla uzavřena policií." Pochod se jim tehdy pokoušel rozmluvit sociální demokrat poslanec Šmeral (pozdější zakladatel KSČ), ale ženy ho napadly a byl zachráněn až rakouskou policií (Obnova, 1920).  Podobně ovšem demonstrovaly roku 1917 vinohradské ženy a to opět za zásobování a výživu lidu (Národní listy, 1917). Takovéto demonstrace se objevují i v počátcích první republiky.  Roku 1919 uspořádaly vinohradské ženy schůzi v národním domě a stěžovaly si na drahotu a lichvu. Vyslaly také na hrad svou deputaci a uklidněny Masarykem "vrátily se velice uspokojeny" (Národní politika, 1919). Téhož roku podobnou schůzi uspořádaly ženy na Žižkově, zvolily si i výbor a do čela jakousi "místní ženu z lidu, paní Rosenkranzovou" (Národní listy, 1919). Důvodem, proč ve válečných letech demonstrují převážně ženy, je patrně ten prostý fakt, že muži byli odvedeni do armády a ženy se staraly o domácnost samy. Podobně je tomu i prvních pár let první republiky, kdy většina československých jednotek je stále blokována boji v Rusku a tito legionáři se vracejí domů postupně až do roku 1922. Je to zároveň období emancipace a ženského boje za rovná práva, ale v tomto ohledu je situace v Čechách výjimečně klidná hlavně díky prvnímu presidentu Masarykovi, který je k otázkám sociálním vnímavý a v duchu Náprstkově feminista. I proto již první Československá ústava zaručuje ženám volební právo a i jinak plnou rovnoprávnost a to vše dříve, než ve většině vyspělých států Evropy. 

Boje o pražskou ulici a kdo byly "Husitské ženy"
Vedle všeobecného poválečného nedostatku a ženských demonstrací za návrat legionářů  jsou v rodící se republice silná témata národní. Lidé strhávají rakouské symboly a sexy je náhle vše české. Konají se tábory lidu a vzniká např. úplně nová, náhle masová Církev Československá Husitská. Někde tady se objevují i husitské ženy ne zcela přesně spojované s žižkovskou pavlačí. Husitská metafora se hodí všem a symbolizuje zároveň boj proti všemu rakouskému, německému i židovskému. Emoce na ulicích jsou silné a snaží se jich využít všechny politické strany. 

Napravo politického spektra stáli Kramářovi Národní demokraté a Agrárníci, uprostřed hrad a Národní socialisti a vlevo Sociální demokraté a Komunisti. Zvláště komunisté se snažili ovládnout, nebo aspoň propagačně využít každou stávku v továrně a hladovou demonstraci. Samozřejmě druhá strana si to nechtěla nechat líbit a podněcovala demonstrace za zájmy národní. Docházelo často k extrémům zprava, kdy např. letáky podepsané Husitskými ženami svolávaly tábor lidu na Staroměstské náměstí slovy: "Vzhůru na tábor českých žen a mužů, vojínů a legionářů proti lichvě a korupci... Náš tatíček Masaryk je v zajetí na hradě a zbaven veškeré moci. V republice hospodaří německo-židovské ústředny za pomoci německo-židovského kapitálu! ...ministerstva vedou němečtí židé a němečtí rakušáci.... Ženy české, pomozte zachránit a vyčistit republiku" (Nová doba, 1919). 5. září 1919 se skutečně sešel dav na Staroměstském náměstí a odtud se vydal na hrad s hesly "Masaryk opíraje se o legie budiž diktátorem". Masaryk je však nepřijal a jen vzkázal legionářúm: "První věc legionářova je pořádek... Nepřišel jsem do Čech dělat presidenta, abych se nechal komandovat ulicí". Později se zjistilo, že autorem letáků byl jistý Flogel, vydavatel zastavených pornografických tiskovin. Jelikož se ovšem od akce nedistancovali předem Národní demokraté, zůstávala s nimi spojována. Asi jako když při posledních presidentských volbách neznámý podnikatel vydal letáky o Karlu Schwarzenbergovi a sudetské otázce. Dostal pokutu, ale zůstává zde podezření na spojení s Miroslavem Šloufem a kampaní protikandidáta Miloše Zemana.

V takových provokacích měli ovšem komunisté navrch. Právo lidu z 12.12.1920 píše: "Koho se ptala komunistická levice, když vyhlašovala generální stávku? ...od dělnictva žádné zmocnění neměli. Hodili do zástupu hesla, dali lidmi sobě oddanými dělníky štváti z továren, zbavili je v nejkrušnější vánoční době výdělku a nechali je bloumat po ulicích." Po celou první republiku podobně horuje nekomunistický tisk, že "komunistické demonstrace nemají nic společného s otázkou drahoty, plní jen rozkaz internacionály bourat republiku. ...jsou to dobrodruzi svádějící nerozumné hochy k nezákonnostem a násilnostem."

V takové atmosféře, ne nepodobné Německu před nástupem Hitlera, si jednotlivé strany napadaly shromáždění a schůze svými "údernými jednotkami". K tomu byli často za peníze najímáni nezaměstnaní. A to jak zleva tak zprava. Občas je všechny rozehnala policie.

V ulicích Žižkova
Žižkov v této době nebyl žádnou výjimkou ale ani baštou komunistů. I zde působili komunisté a schůzovalo se, jak dokládá jedna z nejstarších vzpomínek sestry Olgy Havlové Jarky jako vystřižená z Olbrachtovy Anny proletářky. Popisuje dělnickou schůzi "v dnes již neexistující hospodě U Beránků v Roháčově ulici. Otec s matkou ji tam vzali s sebou, schůze však nebyla povolena, takže ji policie přišla rozehnat, otec vzal dceru pod kabát, rozrazil dveře a utíkal pryč s policajty v patách." (Život Olgy Havlové, Pavel Kosatík). Komunisté budou později, také díky knize Anna proletářka, mluvit o rudém Žižkovu, ale byl spíše hrdý a dlouho komunistům vzdoroval. Když si například v roce 1919 zvolily Žižkovské ženy výbor, který měl s úřady jednat o zásobování, komunisté jim všemožně bránili a shromáždění napadali. Dobový tisk píše: "...bojí se popularity Rosenkranzové a proto pracují proti ní? Je to demokratické?" (Národní listy, 1919). Taková byla tehdy doba.

Závěrem tedy, není specificky komunistického Žižkova. Obzvlášť rudý byl spíše sousední Karlín, kde mezi válkami mimochodem sídlil UV KSČ a např. Vysočany se svými továrnami.  Ani demonstrace Žižkovských žen nejsou víc levicové než ostatních v Praze té doby a husitská terminologie spojovaná ne vždy právem se Žižkovem, je tehdejší všeobecně zneužívaná metafora na vše české, lidové, sociální a revoluční.

Převrat 1948 a "Akční výbory" jako všudypřítomná temná síla
Známý průběh a výsledek 2. světové války do značné míry předurčil další překotný vývoj. Košický vládní program podepsaný v Moskvě již 29. března 1945 nemluvil jen o znárodnění, ale zároveň hned na počátku obnoveného státu vyloučil z politického života pravici. I když byli Agrárníci tradičně nejsilnější stranou první republiky, všechny socialistické strany se až nečekaně snadno dohodly na jejich zrušení pro údajnou kolaboraci. Program nové vlády je až překvapivě komunistický, ale kopíroval jen všeobecnou náladu lidí. Po hospodářských krizích a Mnichovské dohodě se veřejné mínění přirozeně přimklo k socialismu a vítěznému Sovětskému svazu. Mnoho lidí, kteří dosud vzdorovali agresivní komunistické propagandě vstupuje do KSČ. Hned v roce 1945 vstoupí do KSČ i matka Olgy Havlové. Byla vzornou a ideální členkou, jako dělnice věřila, že se splní vše co je slibováno." (Život Olgy Havlové, Pavel Kosatík). "Socialismus byl ústředním tématem a heslem doby. Byl přijímán jako historická nutnost a vítán jako dějinná spása, stal se projekčním plátnem všemožných snů o harmonické a spravedlivé společnosti, v níž zavládne svoboda, štěstí a blahobyt, představoval sekulární vizi Božího království." (DRÁPALA a kol. Prostor 2000. Na ztracené vartě Západu: antologie české nesocialistické publicistiky z let 1945-1948). Husitské metafory z počátku první republiky jsou stále živé a svůdné. Z táborů lidu a Husitských žen jsme se jen překlopili ke spáse lidu a naplnění ideálu Božího království. Vše neodvratně skončí únorovým pučem 1948.

V únoru 1948 získávají Komunisté absolutní moc. Okamžitě vznikají Akční výbory a vstupují do všech stran i spolků (ženských, školských, uměleckých, pěveckých, tělovýchovných atd.), aby je vyčistili, ovládli, nebo rovnou zrušili. To vše rychle a brutálně. První poválečnou předsedkyni zastřešující organizace všech ženských spolků Miladu Horákovou popraví už v červnu 1950.

1. máj roku 1948 se ještě, dva měsíce po převratu, odehrává v provizorním období. Jednoznačně organizovaný jako připomínka únorového vítězství, ale ještě přece jen všelidová slavnost. Vše v duchu socialismu a dělnictva, které ostatně glorifikoval i protektorátní režim. Dělníci v prvomájových průvodech pochodovali i za války. Ovšem už dávno nepřipomínal prvorepublikové 1. máje, kdy o ulici bojovaly všechny strany politického spektra, navzájem si strhávaly plakáty a občas se popraly. Za první republiky to mnohem víc připomínalo dnešní 1. máj, kdy si to do ulic běží vyříkat extremisti všeho druhu. Komunistická slavnost je klidná a "Národní fronta" jednotná.

Organizace totalitních prvomájových průvodů
1. máj roku 1949 už je něco zcela jiného. Akční výbory na všech úrovních odvedly svou práci a oslavy už se odehrávají v nové realitě. Propaganda je absolutní a nově nastolená totalita organizuje všechny lidské aktivity. 1. máj se stává centrálním rituálem, oslavou KSČ a únorového vítězství. Kdo manifestaci organizuje?

Akční výbory ovládly všechny oblasti života a z nich také, na všech úrovních, vychází organizace a choreografie průvodů. Moc ve státě je centralizována a vydává nařízení a pokyny. Ovšem do jejich realizace se už spontánně zapojují rozličné svazy, spolky, továrny, školy, národní i obecní výbory. Jde jen o to, který komunista je ve fabrice, škole nebo čtvrti zrovna aktivnější. Proto je těžké dohledat, kdo měl zrovna navrch v kterém roce a jestli průvod zrovna organizoval okresní výbor strany, národní výbor, nebo místní aktivní buňka Svazu žen. Vše koordinovala "májová komise" složená z těch nejaktivnějších spolků.

Pokyny z centra (Ústřední akční výbor NF) byly až absurdně detailní, přesně podle sovětského vzoru. Pokyny k 1.máji 1948 např. obsahovaly seznam 120ti schválených hesel s jedním hlavním: "Jednota dá národu – sílu, štěstí, svobodu!" A také podkapitolu – "Krojované složky: Armáda, SNB, závodní milice, Sokolové, železničáři, pošťáci, školy a řemeslníci, kteří použijí svých cechovních znaků." Májové komise pak materiál rozpracovaly a jeden takový z roku 1951 pro Prahu na mnoha stránkách předepisuje v kolonkách "řada – počet – kdo – úbory – výzdoba", kdo bude mít jaké trenýrky, kolik jich bude a jestli "...ponesou bustu Stalina, 60 modrých třepotáčů nebo 5 transparentů." V tomto dokumentu je ve skupině "uniformovaní, 60 vojáků, 96 zedníků a horníků, stejně tak i pionýrů, 36 žižkovců s transparentem." "Více žen do výroby, dopravy a distribuce a 96 sokolských výsadkářů s heslem Splnění pětiletky, naše odpověď válečným štváčům".

"Žižkovské ženy" v čele zástupů
V takové situaci vstupují na scénu Žižkovské ženy, poprvé zmíněny Rudým Právem z 8. 5. 1949 v článku "Vítězná přehlídka... Novinkou letošního průvodu byly živé nápisy a obrazy. Tak jsme několikrát viděli, jak červené nebo modré šátky žen vytvořily v bílém okolí slovo MÍR, ba ani ta čárka nechyběla. ...Obrazy se několikrát opakovaly ale nejkrásnější v sestavě žen ze Žižkova. Žižkováci už mají takovou tradici, vždycky něčím překvapí a ostatní okresy se s tím musí smířit. Tentokrát žižkovské ženy vytvořily nejen obraz pětiletky (jako ostatní ženy), ale náhle se zastavily, poklekly a obraz změnil barvu. Ještě však nedozněl potlesk překvapených diváků a už tu bylo to hlavní. Ženy vztyčily nad hlavu čtverhranné štíty... a vytvořily nad sebou jednolitou střechu s obrazem Klementa Gottwalda. Třikrát ukázaly na Václavském nám. tento podivuhodný, obrovský obraz." Bylo to jejich první vystoupení, ještě ostýchavé, jak píše Rudé právo z 3. 5. 1949: "...Mládež dovedla svým zpěvem strhnout... i žižkovské ženy. Někde si ještě zpívat netroufali nebo neumějí. Učme se však zpívat...". 

Jak je patrné v tom průvodu z roku 1949, pochodovalo spousta organizovaných žen. Ten samý článek zmiňuje např. výslovně "Vršovické ženy". Lidové noviny z 3. 5. 1950 píší vedle opět zasloužené pochvaly pro "Žižkovské ženy" i o "Strašnických ženách", které z šátků vytvořili státní a rudou vlajku a "Záběhlických ženách", které secvičily písmena KG. Zmínky o ženách z jiných čtvrtí ovšem pomalu mizí a od roku 1951 už se tisk soustředí jen na to, čím nás zase překvapí Žižkovské ženy. První povedené vystoupení by jim samo o sobě asi takovou slávu nezajistilo. Myslím, že se zde spojuje několik komunistických klišé a přežívajících národních motivů. Je tady pořád ten svůdný obraz husitů odkazující na sociální boje a tábory lidu živený Nejedlého výkladem dějin. A zároveň nová mytologie národa odkazující ke knihám jako je Anna proletářka (1928) Ivana Olbrachta, mimochodem v roce 1949 člena UV KSČ a čerstvého šéfa publikačního oddělení Ministerstva informací (jinak řečeno hlavního cenzora). Všechna dřívější snaha falšovat dějiny zde dostupuje vrcholu a Žižkovské ženy jsou mnohovrstevnatou metaforou spojující Žižku, husity a Tábor s Annou proletářkou a Žižkovem, ještě nedávno vůbec ne tak rudým. A je tu ještě jeden pragmatický důvod. Postupně docházely peníze na nákladné alegorické vozy a traktory z prvních poúnorových manifestací a Žižkovské ženy tak zadarmo převzaly jejich roli.

Takto se vydaly Žižkovské ženy na pochod a vytrvale mašírovaly prvomájovými oslavami až do května 1989. Redaktoři Rudého práva se již rutinně těší "čím zase překvapí" a ženy vždy znovu a znovu přichází " s tradičním nápadem živého obrazu" (Rudé právo, 1977). Ze zpráv v tisku jen namátkou: roku 1955 se dožadují diváci: " Opakovat, opakovat!", v roce 1956 je obraz "dokonale vyřízen", roku 1966 se objevuje nový prvek v podobě "dirigenta, energického soudruha s praporkem", na jehož pokyny ženy poklekají před tribunou a i v roce 1982 vyjadřují svým nápisem "touhu stamiliónů lidí po míru".

Kdo byly a pochodovaly dobrovolně?
Zůstává otázka kdo byly ty ženy a dělaly to dobrovolně? Z počátku určitě, jak dokazuje další vzpomínka z knihy Život Olgy Havlové: "Matka vždycky všechno brala doopravdy a tak byla opravdová také ve svých omylech. V prvních letech byla přesvědčenou stranicí: dala se například ke skupině žižkovských žen, ...nacvičovaly do průvodů tělocvičná vystoupení, jimiž pak ohromovaly... Jednou se matka z takového průvodu vrátila domů ještě ve cvičebním dresu, kanárkově žluté blůzce – a nezvedené dcery se při pohledu na ni mohly umlátit smíchy." (Život Olgy Havlové, Pavel Kosatík). Taková prostě byla doba. Časem i matka Olgy prohlédla a po roce 1968 vystoupila ze strany. Ani ne tak na protest proti odstavení Dubčeka, kterého milovala, ale hlavním důvodem bylo zdražení stranických známek. Jako většina původních nadšenců prokoukla faleš komunistů a zdražení pak bylo jen poslední kapkou. Vzhledem k tomu, že šlo o dlouholetou členku a dělnici, základní organizace za ni několik let platila dál známky sama a učinila z ní tak svou mrtvou duši. Tak postupně umřelo vše ve společnosti a ve stejném duchu se proměnily i prvomájové průvody. Zpočátku spontánní a nadšené, i když pod dohledem všudypřítomných agitačních výborů, se staly povinnými. 

Účast byla víceméně pro všechny dobrovolná, ale pokud chtěl někdo v socialistickém státě postoupit o stupínek výš v přesně definované společenské hierarchii, byla taková účast nutná. Šlo o "oběti" režimu. "Gesto daru a protidaru má vytvořit sociální vztah a hierarchii mezi pracujícím-manifestujícím a elitami státostrany na tribuně... Prostřednictvím kompozice žižkovských žen tak celá dělnická třída vyjadřuje svůj dík a oddanost státostraně a jejím reprezentantům, kteří jsou seskupeni na oficiální tribuně. Průvod nese všechny dary k tribuně, kde jimi symbolicky obdaruje národní elity. Ty mohou z výšky tribuny pohledem všechny dary obsáhnout a přesvědčit se, zda jejich příkazy byly v celé zemi realizovány správně, čímž stvrzují svou roli v „sociálním managementu“. Na znamení díků pozdraví manifestující pochodující kolem tribuny. Dar si však vyžaduje protidar. Aby vznikl sociální vztah mezi darujícím a obdarovaným, musí obdarovaný nanovo obdarovat darujícího. Oficiální představitelé se průvodu odvděčí za ranní dary rozptýlením, jež nabídnou jeho účastníkům během prvomájového odpoledne. Komunistický režim tak instrumentalizuje starou německou tradici, kdy prvomájové odpoledne bylo tradičně věnováno zábavě. Na náměstích a v parcích měst jsou organizovány lidové bály, koncerty, divadelní a jiné představení. Tribuny, na kterých ráno seděli oficiální hosté, se promění na improvizované estrády, na kterých vyhrávají kapely." (Ať žije První máj, Roman Krakovský).

Někdo říká, že dostávaly 50 korun za vystoupení nebo dokonce tuzexové bony, ale to je v tomto kontextu bezvýznamné. Získávaly hlavně podíl na moci ať v práci, škole nebo v obvodu. Panuje také názor, že to nebyly vůbec ženy ze Žižkova. Z počátku patrně ze Žižkova pocházely, ale jak se v průběhu desetiletí měnila nálada a struktura společnosti, uvolněná místa po nadšených stranících zaplňovaly čím dál více funkcionářky strany z celé Prahy a vytvořily elitní klub známostí a výhod. Ke konci režimu to přestalo bavit už i stranické funkcionářky a režim, totálně zprofanovaný fenomén Žižkovských žen, zachraňoval povinnou účastí žákyň žižkovských škol.

Znovuzrozený, plebejsky drzý Žižkov v 80. letech
V době vrcholící trapnosti každoročních rituálů a všeobecné rezignace se v hlubokých 80tých letech rodí opět znovu hrdý, plebejsky drzý Žižkov. Roku 1985 nejhezčí český zpěvák a tanečník rockového big bandu Krásné nové stroje Martin "Záchod" Choura a Zdeněk "Hmyzák" Novák zakládají na Žižkově kapelu s příznačným názvem Ženy. Nikde jsem si nevšiml odkazu k ženám žižkovským, ale svým stylem na ně přímo navazují. Ilustrují život kolem sebe, situaci z ulic, úřadů a bufetů. Je to čistý poetický happening, ale zároveň absurdní groteska plná trapnosti. Fenomén Žižkovských žen se za 40 let manifestací absolutně vyprázdnil, kapela Ženy je vyprovodila z naší historie a udělala za nimi veselou tečku. Příznačně v době posledního marše Žižkovských žen na Letné roku 1989 končí i kapela. Na začátku roku 1989 se odehrálo poslední vystoupení Žen, neboť členové skupiny začali cítit, že už to najednou není ono.

Epilog
Žižkovské ženy odpochodovaly a zbyla jen trapná a trochu děsivá vzpomínka na 40 let totalitního Československa. Slavné žižkovské ženy Olga Havlová a Marie Čermínová (Toyen), obě žižkovské dělnice, vystoupily ze stínu pochodujících zástupů a naplnily své individuální osudy. Jedna se stala první dámou obnovené Republiky a druhá první dámou českého výtvarného umění. Dcera žižkovské hospodské Jiřina Švorcová do smrti recitovala hrstce zbylých komunistů na 1. máje a na Annu proletářku už si nevzpomene vůbec nikdo. 

Když si dnes zadáte do vyhledávače pojem žižkovské ženy, objeví se vám fotky mladých holek v džínových kraťasech projíždějících tramvají někde mezi Husitskou, Lipanskou a Olšanskými hřbitovy. Nikoho moc nezajímá, kdo a proč těch 40 let pochodoval v průvodech. Taková už je dnes doba a to je asi dobře.