Žižkovské ženy – fenomén komunistických oslav 1. máje

 

Z dobového tisku víme o několika výhradně ženských demonstracích. Roku 1916 "došlo ke srocení hladových žen na Žižkově. ... 9. května se sešlo několik set žen u žižkovské radnice, žádajíce brambory a chleba pro hladové děti. Starosta neměl ničeho a odkázal ženy, aby šly na hejtmanství.... 12. května táhly žižkovské ženy na místodržitelství. Hybernská ulice u Žižkova byla uzavřena policií." Pochod se jim tehdy pokoušel rozmluvit sociální demokrat poslanec Šmeral (pozdější zakladatel KSČ), ale ženy ho napadly a byl zachráněn až rakouskou policií (Obnova, 1920).  Podobně ovšem demonstrovaly roku 1917 vinohradské ženy a to opět za zásobování a výživu lidu (Národní listy, 1917). Takovéto demonstrace se objevují i v počátcích první republiky.  Roku 1919 uspořádaly vinohradské ženy schůzi v národním domě a stěžovaly si na drahotu a lichvu. Vyslaly také na hrad svou deputaci a uklidněny Masarykem "vrátily se velice uspokojeny" (Národní politika, 1919). Téhož roku podobnou schůzi uspořádaly ženy na Žižkově, zvolily si i výbor a do čela jakousi "místní ženu z lidu, paní Rosenkranzovou" (Národní listy, 1919). Důvodem, proč ve válečných letech demonstrují převážně ženy, je patrně ten prostý fakt, že muži byli odvedeni do armády a ženy se staraly o domácnost samy. Podobně je tomu i prvních pár let první republiky, kdy většina československých jednotek je stále blokována boji v Rusku a tito legionáři se vracejí domů postupně až do roku 1922. Je to zároveň období emancipace a ženského boje za rovná práva, ale v tomto ohledu je situace v Čechách výjimečně klidná hlavně díky prvnímu presidentu Masarykovi, který je k otázkám sociálním vnímavý a v duchu Náprstkově feminista. I proto již první Československá ústava zaručuje ženám volební právo a i jinak plnou rovnoprávnost a to vše dříve, než ve většině vyspělých států Evropy. 

 

Vedle všeobecného poválečného nedostatku a ženských demonstrací za návrat legionářů  jsou v rodící se republice silná témata národní. Lidé strhávají rakouské symboly a sexy je náhle vše české. Konají se tábory lidu a vzniká např. úplně nová, náhle masová Církev Československá Husitská. Někde tady se objevují i husitské ženy ne zcela přesně spojované s žižkovskou pavlačí. Husitská metafora se hodí všem a symbolizuje zároveň boj proti všemu rakouskému, německému i židovskému. Emoce na ulicích jsou silné a snaží se jich využít všechny politické strany.

Komunisté se stavěli do pozice vůdců dělnictva ale bez všeobecné podpory samotných dělníků. Často je fabriky přímo ignorovaly a když už se jim podařilo vyhlásit stávku (1920), byly kritizváni za řad odborů, že zbytečně vyhánějí dělníky na ulici a zbavují je výdělku. Pravice chtěla být na ulicích také vidět a docházelo pak např. k národnostním excesům, jako byly neblaze proslulé "Husitské ženy". Šlo jednoznačně o pamflet a provokaci, které se ovšem podařilo svolat xenofobně laděný dav na náměstí (1919).

V takové atmosféře, ne nepodobné Německu před nástupem Hitlera, si jednotlivé strany napadaly shromáždění a schůze svými "údernými jednotkami". K tomu byli často za peníze najímáni nezaměstnaní. A to jak zleva tak zprava. Občas je všechny rozehnala policie.

Žižkov v této době nebyl žádnou vyjímkou ale ani baštou komunistů. Obzvlášť rudý byl spíše sousední Karlín, kde mezi válkami mimochodem sídlil UV KSČ a např. Vysočany se svými továrnami.  Ani demonstrace Žižkovských žen nejsou víc levicové než ostatních v Praze té doby a husitská terminologie spojovaná ne vždy právem se Žižkovem, je tehdejší všeobecně zneužívaná metafora na vše české, lidové, sociální a revoluční.

 

Po válce se veřejnost přimkla více než dříve k socialismu a vítěznému Sovětskému svazu. Veřejný prostor ovládaly hesla o "dějné spáse a spravedlivé společnosti". Socialismus  měl naplnit sekulární vizi Božího království. Husitské metafory z počátku první republiky zůstávaly stále živé a svůdné. Z táborů lidu a husitských žen jsme se jen překlopili ke spáse lidu a naplnění ideálů socialismu.

 

V únoru 1948 získávají Komunisté absolutní moc. Okamžitě vznikají Akční výbory a vstupují do všech stran i spolků (ženských, školských, uměleckých, pěveckých, tělovýchovných atd.), aby je vyčistili, ovládli, nebo rovnou zrušili. To vše rychle a brutálně. První poválečnou předsedkyni zastřešující organizace všech ženských spolků Miladu Horákovou popraví už v červnu 1950.

 

 

 

1. máj roku 1948 se ještě, dva měsíce po převratu, odehrává v provizorním období. Jednoznačně organizovaný jako připomínka únorového vítězství, ale ještě přece jen všelidová slavnost. Vše v duchu socialismu a dělnictva, které ostatně glorifikoval i protektorátní režim. Dělníci v prvomájových průvodech pochodovali i za války. Ovšem už dávno nepřipomínal prvorepublikové 1. máje, kdy o ulici bojovaly všechny strany politického spektra, navzájem si strhávaly plakáty a občas se popraly. Za první republiky to mnohem víc připomínalo dnešní 1. máj, kdy si to do ulic běží vyříkat extremisti všeho druhu. Komunistická slavnost je klidná a "Národní fronta" jednotná.  

 
Pokyny k 1. máji a Májový slib. Národní archiv, Ústřední akční výbor Národní fronty- 1. máj 1948 

 

 V roce 1948 se průvodem nesly transparenty s Benešem i Stalinem (křižovatka Bulhar), vpravo Žižkovské ženy v průvodu 1. května 1949

 

Organizace totalitních prvomájových průvodů
1. máj roku 1949 už je něco zcela jiného. Akční výbory na všech úrovních odvedly svou práci a oslavy už se odehrávají v nové realitě. Propaganda je absolutní a nově nastolená totalita organizuje všechny lidské aktivity. 1. máj se stává centrálním rituálem, oslavou KSČ a únorového vítězství. Kdo manifestaci organizuje?
Akční výbory ovládly všechny oblasti života a z nich také, na všech úrovních, vychází organizace a choreografie průvodů. Moc ve státě je centralizována a vydává nařízení a pokyny. Ovšem do jejich realizace se už spontánně zapojují rozličné svazy, spolky, továrny, školy, národní i obecní výbory. Jde jen o to, který komunista je ve fabrice, škole nebo čtvrti zrovna aktivnější. Proto je těžké dohledat, kdo měl zrovna navrch v kterém roce a jestli průvod zrovna organizoval okresní výbor strany, národní výbor, nebo místní aktivní buňka Svazu žen. Vše koordinovala "májová komise" složená z těch nejaktivnějších spolků.

 

V takové situaci vstupují na scénu Žižkovské ženy, poprvé zmíněny Rudým Právem z 8. 5. 1949 v článku "Vítězná přehlídka... Novinkou letošního průvodu byly živé nápisy a obrazy. Tak jsme několikrát viděli, jak červené nebo modré šátky žen vytvořily v bílém okolí slovo MÍR, ba ani ta čárka nechyběla. ...Obrazy se několikrát opakovaly ale nejkrásnější v sestavě žen ze Žižkova. Žižkováci už mají takovou tradici, vždycky něčím překvapí a ostatní okresy se s tím musí smířit. Tentokrát žižkovské ženy vytvořily nejen obraz pětiletky (jako ostatní ženy), ale náhle se zastavily, poklekly a obraz změnil barvu. Ještě však nedozněl potlesk překvapených diváků a už tu bylo to hlavní. Ženy vztyčily nad hlavu čtverhranné štíty... a vytvořily nad sebou jednolitou střechu s obrazem Klementa Gottwalda. Třikrát ukázaly na Václavském nám. tento podivuhodný, obrovský obraz." Bylo to jejich první vystoupení, ještě ostýchavé, jak píše Rudé právo z 3. 5. 1949: "...Mládež dovedla svým zpěvem strhnout... i žižkovské ženy. Někde si ještě zpívat netroufali nebo neumějí. Učme se však zpívat...". 

Jak je patrné v tom průvodu z roku 1949, pochodovalo spousta organizovaných žen. Ten samý článek zmiňuje např. výslovně "Vršovické ženy". Lidové noviny z 3. 5. 1950 píší vedle opět zasloužené pochvaly pro "Žižkovské ženy" i o "Strašnických ženách", které z šátků vytvořili státní a rudou vlajku a "Záběhlických ženách", které secvičily písmena KG. Zmínky o ženách z jiných čtvrtí ovšem pomalu mizí a od roku 1951 už se tisk soustředí jen na to, čím nás zase překvapí Žižkovské ženy. První povedené vystoupení by jim samo o sobě asi takovou slávu nezajistilo. Myslím, že se zde spojuje několik komunistických klišé a přežívajících národních motivů. Je tady pořád ten svůdný obraz husitů odkazující na sociální boje a tábory lidu živený Nejedlého výkladem dějin. A zároveň nová mytologie národa odkazující ke knihám jako je Anna proletářka (1928) Ivana Olbrachta, mimochodem v roce 1949 člena UV KSČ a čerstvého šéfa publikačního oddělení Ministerstva informací (jinak řečeno hlavního cenzora). Všechna dřívější snaha falšovat dějiny zde dostupuje vrcholu a Žižkovské ženy jsou mnohovrstevnatou metaforou spojující Žižku, husity a Tábor s Annou proletářkou a Žižkovem, ještě nedávno vůbec ne tak rudým. A je tu ještě jeden pragmatický důvod. Postupně docházely peníze na nákladné alegorické vozy a traktory z prvních poúnorových manifestací a Žižkovské ženy tak zadarmo převzaly jejich roli.

 

 

 Žižkovské ženy vytvářející podobiznu K. Gottwalda a členové Sokola ve stejném průvodu sestavili rudou hvězdu (1. května 1949)

Takto se vydaly Žižkovské ženy na pochod a vytrvale mašírovaly prvomájovými oslavami až do května 1989. Redaktoři Rudého práva se již rutinně těší "čím zase překvapí" a ženy vždy znovu a znovu přichází "s tradičním nápadem živého obrazu" (Rudé právo, 1977). Ze zpráv v tisku jen namátkou: roku 1955 se dožadují diváci: " Opakovat, opakovat!", v roce 1956 je obraz "dokonale vyřízen", roku 1966 se objevuje nový prvek v podobě "dirigenta, energického soudruha s praporkem", na jehož pokyny ženy poklekají před tribunou a i v roce 1982 vyjadřují svým nápisem "touhu stamiliónů lidí po míru".

 

Zůstává otázka kdo byly ty ženy a dělaly to dobrovolně? Z počátku určitě, jak dokazuje další vzpomínka z knihy Život Olgy Havlové: "Matka vždycky všechno brala doopravdy a tak byla opravdová také ve svých omylech. V prvních letech byla přesvědčenou stranicí: dala se například ke skupině žižkovských žen, ...nacvičovaly do průvodů tělocvičná vystoupení, jimiž pak ohromovaly... Jednou se matka z takového průvodu vrátila domů ještě ve cvičebním dresu, kanárkově žluté blůzce – a nezvedené dcery se při pohledu na ni mohly umlátit smíchy." (Život Olgy Havlové, Pavel Kosatík). Taková prostě byla doba. Časem i matka Olgy prohlédla a po roce 1968 vystoupila ze strany. Ani ne tak na protest proti odstavení Dubčeka, kterého milovala, ale hlavním důvodem bylo zdražení stranických známek. Jako většina původních nadšenců prokoukla faleš komunistů a zdražení pak bylo jen poslední kapkou. Vzhledem k tomu, že šlo o dlouholetou členku a dělnici, základní organizace za ni několik let platila dál známky sama a učinila z ní tak svou mrtvou duši. Tak postupně umřelo vše ve společnosti a ve stejném duchu se proměnily i prvomájové průvody. Zpočátku spontánní a nadšené, i když pod dohledem všudypřítomných agitačních výborů, se staly povinnými. 

Účast byla víceméně pro všechny dobrovolná, ale pokud chtěl někdo v socialistickém státě postoupit o stupínek výš v přesně definované společenské hierarchii, byla taková účast nutná. 

Někdo říká, že dostávaly 50 korun za vystoupení nebo dokonce tuzexové bony, ale to je v tomto kontextu bezvýznamné. Získávaly hlavně podíl na moci ať v práci, škole nebo v obvodu. Panuje také názor, že to nebyly vůbec ženy ze Žižkova. Z počátku patrně ze Žižkova pocházely, ale jak se v průběhu desetiletí měnila nálada a struktura společnosti, uvolněná místa po nadšených stranících zaplňovaly čím dál více funkcionářky strany z celé Prahy a vytvořily elitní klub známostí a výhod. Ke konci režimu to přestalo bavit už i stranické funkcionářky a režim, totálně zprofanovaný fenomén Žižkovských žen, zachraňoval povinnou účastí žákyň žižkovských škol.

 

Žižkovské ženy odpochodovaly a zbyla jen trapná a trochu děsivá vzpomínka na 40 let totalitního Československa. Slavné žižkovské ženy Olga Havlová a Marie Čermínová (Toyen), obě žižkovské dělnice, vystoupily ze stínu pochodujících zástupů a naplnily své individuální osudy. Jedna se stala první dámou obnovené Republiky a druhá první dámou českého výtvarného umění. Dcera žižkovské hospodské Jiřina Švorcová do smrti recitovala hrstce zbylých komunistů na 1. máje a na Annu proletářku už si nevzpomene vůbec nikdo. 

Když si dnes zadáte do vyhledávače pojem žižkovské ženy, objeví se vám fotky mladých holek v džínových kraťasech projíždějících tramvají někde mezi Husitskou, Lipanskou a Olšanskými hřbitovy. Nikoho moc nezajímá, kdo a proč těch 40 let pochodoval v průvodech. Taková už je dnes doba a to je asi dobře.

---