Aztékové oživují zapomenutý sál Švehlových kolejí

Chemického divadlo, jeden ze souboru okupujících momentálně Švehlovku, vedené režisérem Vojtěchem Bártou se rozhodlo v prostředí sálu ve stylu národního art deco dramatizovat verše původních obyvatel Mexika. Představení nese jednoduchý název – Poezie Aztéků.

Volba se to může jevit nesourodá. - Sál, který stejně jako celé koleje navrhnul architekt Jan Chládek, je vzorovou ukázkou tehdejšího populárního stavebního stylu – národního dekorativismu (někdy zvaného jen národní sloh), jenž stejně jako tehdy vše v mladém Československu 20. let minulého století dýchal vlasteneckým nadšením. V tomto duchu byly koleje i pojmenovány, a to po jednom z pěti mužů 28. října a trojnásobném československém premiérovi - Antonínu Švehlovi. Dnes, na den přesně 96 let od vyhlášení samostatného Československého státu, se tu strojí pocta divokých barev a živočišné lyriky národa, který byl pro svou jinakost a bohatství vyvražděn.

 

 

 

Původ rytmizovaných industriálních zvuků už je divákům odhalen - dva herci a dvě herečky s pestře pomalovanými tvářemi přejíždějí dřevěnými tyčemi po radiátorech. Postupně přidávají ještě vrzavý zvuk vyluzovaný pravidelným otvíráním a zavíráním trojkřídlých oken. I ta podobně jako celý sál nesou charakteristický motiv tuzemské verze art deca – oblouk, přesněji řečeno oblouček. 

Okny neproniká světlo, jsou zatemněná. Sál byl poslední roky pro veřejnost uzavřen a jeho poslední využití pro filmařské účely dopadlo požárem. Tam, kde bývalo pódium, je umělá zeď z dřevotřísky, nad ní smutně visí ohořelé cáry kdysi těžké sametové opony a za nimi jen temná propast nikoli prkna, která znamenají svět. Divadelníkům tedy nezbývalo nic jiného než dispozici sálu otočit – na straně jeviště stojí tribuna hlediště a pod ní v prostoru se hraje. Okny by tedy na improvizované jeviště pronikalo nežádoucí světlo, a tak jsou zakrytá. Naopak kdysi hlavní vchodové dveře trůnící za zády herců, jejichž pravidelným mřížkováním proniká do sálu působivě světlo, se staly přirozenou součástí představení. 

 

Na uzavřený svět Aztéků útočí chtivě evropská civilizace a jejich bohové umírají. Prchají.  Obnažená kněžka rozráží dvoukřídlé dveře a chodbou obloženou umělým mramorem kolem původní pokladny odrážející se v zrcadlech, v nichž se za uplynulých 90 let zhlédlo nekonečné množství tváří, míří na ochoz. Bere schod za schodem, a i ten architekt Chládek v duchu obloučkovém vždy na jedné straně zaoblil. Vbíhá do předsálí kdysi balkónového sezení a míjí piano. Černé křídlo s minulostí studentských zábav a současností vyhřezlých strun a odkládacího pultíku. Svůj pohybem rozmázlý obraz periferně zachytí v protějším zrcadle. Nemusí se bát, nikdo ji nevyplaší – dveře spojující sál přímo s kolejemi jsou neprodyšně uzavřeny. Stejně tak buffet, kdysi nutná zastávka před vstupem na ochoz s limem a cucem na tyči, dnes dřevotřískou maskované nic.

 Konečně je na ochozu. Vztyčí se svými černě zmalovanými ňadry nad sálem, shlédne na smrtelníky lačně k ní zvedající zrak a proklíná. Tvář pokřivenou touhou po pomstě ji ozařuje jedno ze dvou pompézních světel podoby toho nejlahodnějšího patrového dortu. Nad ní se namísto nebes klene strop s reliéfním zdobením v podobě jednoduchých geometrických tvarů – kosočtverec střídá kruh. Vše v barvě omšelé cihlové, kterou kdysi měla (ale v odstínu „nová“) fasáda celých kolejí.  

Opět tma. A pak už jen potlesk.

Druhá premiéra Venuše ve Švehlovce se i díky svébytnosti prostoru podařila. Jeho noví nájemci dávají naději, že prostor nebude dále umírat na nezájem a zapomenutí, ale naopak se zde rozběhne zajímavý kulturní program, pro který architekt Chládek sál kdysi navrhnul. Nejbližší možnost si sliby divadelníků ověřit, máte tuto sobotu – 15. listopadu na Noci divadel. Všechny tři naděje nové Švehlovky během jednoho večera, a k tomu prostor - který si pamatuje. To už stojí za návštěvu.

 

Fotografie: Zuzana Oplatková