Holka ze Žižkova s nominací na Českého lva

V bollywoodském filmu Rockstar před třemi lety, ale ta role byla hlavně o tancování a zpívání, nebylo to ještě úplně hraní. Film se natáčel částečně v Praze a Indové z ní byli naprosto unešeni. Byla to moje úplně první zkušenost s filmem a bylo to super! 

 

Jsem vyučená servírka, takže jsem patnáct let lítala po trochu jiném place. I když jsem většinou pracovala hlavně v hotelech, tak pokud nemusím, do hospody nevkročím. Raději chodím se svým psem po parcích. A v kavárnách si sedám vždycky zády k obsluze, profesionální deformace mě totiž nenechá chvíli v klidu. Pořád jen pozoruju, jak si mí bývalí kolegové vedou.

S představitelkou Žanety z filmu Cesta ven Klaudií Dudovou na festivalu v Cannes. (Foto: Archiv Márie Ferencové-Zajacové)

 

Všimla jsem si na Facebooku, že Petr Václav, o kterém jsem matně tušila, že natočil Mariana, shání lidi do svého nového filmu. Podle popisu jsem sice pochopila, že se do filmu nehodím typově - vypadám spíš exoticky, než romsky, ale stejně jsem se přihlásila. Roli jsem původně nedostala, ale stala jsem se asistentkou castingu. Byla jsem šťastná, moc mě baví práce s lidmi a poznávání nových lidí. Žanetu (hlavní ženská postava v Cestě ven) už jsme měli, ale Andreu jsme pořád nemohli najít. Čas utíkal, do natáčení už chyběly jen dva dny a druhá nejdůležitější ženská role nebyla obsazená. Tak mi to Petr prostě nařídil, že ji budu hrát já.

 

Byla a nebyla. Byla jsem ráda, že si zahraju ve filmu, ale do Andrey jsem se zpočátku vůbec nemohla vcítit - prostitutka, potvora, vulgární a temná. A já se ráda směju, nejvíc na světě mě zajímá můj syn…

 

Ani ne negativně jako beznadějně. Je to holka, která už podle mě to hlavní v životě vzdala.

 

Mária ve filmu Cesta ven. (Foto: Aerofilms)

 

Pro mě je to můj syn David a pak chci být v životě tak nějak spokojená. 

 

Zatím dostávám samé takové smutné nebo temné roličky. V nějakém anglickém filmu jsem hrála vdovu, v jiném zase Židovku. Opravdu bych si chtěla někdy zahrát nějakou komediální roli.

 

Díky ostatním hercům a režisérovi, kteří mě drželi, i když mi to úplně nešlo a radili jak dál. To na Cestě ven bylo strašně důležité, že jsme se hned skamarádili a vzájemně podporovali.

 

Nikdy jsem nežila „v ghettu“, jako malá jsem chodila do různých kroužků a rodiče už dohlídli, abych se vyučila. I na Žižkově, kam jsme se později z bohnického sídliště přestěhovali, jsme vždycky bydleli nahoře. Měla jsem kontakt s Romy a zároveň byl přede mnou otevřený svět, nebyla jsem vyloučená. Ale zkušeností mladé matky, která zůstane sama a musí se starat o malé dítě a zároveň pracovat, tou jsem si prošla. V devatenácti letech jsem se vdala, ve dvaadvaceti porodila syna a ve čtyřiadvaceti rozvedla. S tehdy dvouletým synem jsem skončila v azylovém domě. Když Žaneta ve filmu konečně najde práci jako šička, a pak je na ni záběr, jak sama po směně sedí v šatně, kouří zasloužený cigáro a usmívá se, tak to ji úplně rozumím. O její dítě je postaráno, má hlídání a zároveň ví, že si zrovna vydělala vlastní peníze. Je unavená, ale spokojená. Už ví, že to může zvládnout sama.

 

Někdy to bylo tak strašné, že jsem se normálně rozbrečela. Nafotili jsme pro potřeby filmu asi tisícovku Romů, většina z nich byla ze sociálně vyloučených lokalit na Ostravsku a Karvinsku, méně pak ze severních Čech. Když jsme našli tu ubytovnu, ve které Žaneta chvíli s dcerou žije, nevěřila jsem svým očím. Bylo to někde na okraji Karviné, autobus tam jezdil jen výjimečně. Nebydleli tam pouze Romové, ale i „bílí“. Malé pokoje, sprchy a toalety společné na chodbě. Chudoba, na kterou si můžete sáhnout. A to, že jste si pěkně uklidili, ji nezakryje.

 

S režisérem Cesty ven Petrem Václavem, který ji přinutil vzít roli Andrey, a Klaudií Dudovou. (Foto: Archiv Márie Ferencové-Zajacové)

 

Bohužel ne, můj táta nechtěl, abych měla problémy s češtinou. Tchýně mě později něco naučila, ale nemluvím. Když to bylo potřeba, překládal mi kolega Štefan. Občas to bylo potřeba, Romové si občas nedokázali představit, co po nich chceme. Jednou, někde v Ostravě jsem zase seděla v nějakém bytě a vysvětlovala, že hledáme Romy do filmu. A první reakce byla: „Porno!? Ani náhodou!“ Od té chvíle jsem vždycky začínala tím, že hledáme herce a herečky, ale ne do pornofilmu. Na Ostravsku a Karvinsku mi zase pomáhalo moje příjmení Ferencová.

 

Přesně. Takže hned, jak jsem se představila, začalo se nosit na stůl a dost si mě považovali. Sice s nimi příbuzná nejsem, ale stačila shoda jmen. Pak v Ostravě jsem opravdu jednu svoji příbuznou objevila. Seděla jsem zase u nějakých Romáků v kuchyni a už jsem to nemohla vydržet a povídám hostitelce „Nezlobte se, ale vy máte úplně stejné modré oči, kudrnaté vlasy a uši jako moje teta. Jak jste se jmenovala za svobodna?“ Nakonec jsme se dopátraly toho, že jsme příbuzné.

 

Máma měla trochu problém s tím, jakou roli tam hraju, je věřící. Nakonec se na film podívala, ale erotickou scénu ve vířivce, jsem musela přeskočit. Táta mi naopak radil, jak hrát potvoru, a film samozřejmě viděl. Je na mě moc hrdý. Největší můj fanoušek je pak syn David, dokonce se mnou zkoušel scénář.

 

To bylo velký! Furt jsem to nechápala, lidi za námi po projekci chodili, blahopřáli nám, zdravili nás, chovali se k nám jako ke hvězdám. Byli tam úžasní herci a herečky, které jsem předtím znala jen z obrazovky. V jednu chvíli jsem se otočila a kousek za mnou stála Aishwara Rai Bachchan, moje nejoblíbenější herečka. Dělala s námi rozhovor novinářka z Le Mondu (pozn. redaktorky: prestižní francouzský deník) v hotelu Carlton. Byla to pecka!

 

Klaudie získala Cenu kritiků za hlavní ženskou roli, ale nikdo jí nepřišel popřát. To bylo zvláštní. Nemyslím, aby se s námi hned bavili. Uvědomuju si ten rozdíl, oni jsou herci a já holka ze Žižkova, ale bylo by to hezké… I tak bylo fajn vidět takhle zblízka Aňu Geislerovou, tu mám moc ráda.

 

Se svým psem Luckym na procházce po Žižkově. (Foto: Archiv Márie Ferencové-Zajacové)