Nalézat a prožívat bylo vždy co (vzpomínky Václava Nováka)
Žižkov byl místem jako stvořeným pro děti. Nežilo se tam zrovna nejlépe, zvláště ve válce, ale prostředí mezi maloměstem a opravdovým městem se všemi kouzly, kterými na nás působilo bylo zcela výjimečné. Většinu z nás vychovávala ulice, ale jinak než si dnes dovedou neznalí představit. Vznikalo soupeřivé kamarádství v partách působících v okolí své ulice, domu, na dvorech a pláccích Žižkova. Po ulici přejelo auto párkrát za den, a kde kdo nás znal. Já jsem měl tu „výhodu“, že příbuzní byli rozeseti po starém Žižkově, takže jsem měl příležitost ho poznávat, ale často být i poznán s patřičnými důsledky.
Narodil jsem se a vyrůstal v typickém pavlačovém domě povětšinou s byty, jak se říkalo „z chodby rovnou do postele“. V domě byla veliká restaurace z části využívající ohromný sklep a malý krám. Obě živnosti svým provozem vnášely do domu určitý řád. Od jara do podzimu probouzelo dům vrzání pumpy na dvorku, kde v rozestavěných neckách a koších myla paní krámská zeleninu, kterou přivezl její manžel na dvoukoláku od zahradníka, který byl kousek za „Olšaňákem“ na začátku „Kapslovny“. K mytí se čas od času připojoval někdo z restaurační kuchyně s černým nádobím.
Zatím co našem domě udávaly tón vnějšímu životu hospoda a hokynářství, zcela jinak tomu bylo v domě mé babičky. Zde bydleli převážně lidé chodící do práce mimo dům nebo se živící domácí prací, žádné živnosti. Pro nás kluky zde byl daleko nejzajímavější dvůr, na kterém byly postaveny garáže, a v některých byla dokonce auta. Zde skutečně vládl maloměstský způsob života z dob, kdy Žižkov vznikal. Příznačná byla občasná sezení na pavlači. Na jedné straně se k povídání shromáždily ženské a na druhé k mariáši chlapi – ti obvykle u záchodů. Vyskytující se kluci vždy ochotně doběhli se džbánem pro pivo.
Uliční výchova v partách nám s sebou přinášela spoustu příležitostí k prožití různých dobrodružství a poznávání. Aut na ulicích jezdilo málo, o to víc koňských povozů, zejména poštovních ze stájí přilepených k jižní zdi Olšanských hřbitovů. Svezení vzadu na stupátku vozu muselo být obvykle vybojováno a končilo pokřikem poraženého - „za vozem!“.
Nalézat a prožívat bylo vždy co.
Od jara do podzimu byla jako skoro všude nejoblíbenější čutaná. Hrálo se na pláccích a povětšinou s hadrákem (pro neznalé – byl to plátěný vak, pevně vycpaný hadry do kulatého tvaru). Plácků na Žižkově bylo mnoho, ať v prolukách nebo na dvorcích, tam ovšem byly často provozní problémy. Nejznámějšími plácky na starém Žižkově byly ty u „kaple sv. kříže“, pak za hasičskými garážemi dole na „Karlovce“ naproti kinu „Kosmoráma“ (potom kino „Obzor“), nyní pozemky hřiště Viktorky a na vrchu „Křížku“.
Populární byly průzkumné výpravy do okolních čtvrtí. Protože však byly obvykle hromadné, vyžadovaly určitou organizaci, tak zas nebyly časté. K setkávání s cizími živly v hranicích Žižkova moc nedocházelo. Na Vinohradech byli přesvědčeni, že jsme rabiáti a báli se nás (zejména rodiče), tak k nám nechodili, s Karlínem a Libní to bylo horší, ale byly od nás spolehlivě odděleny vrchem Vítkov.
Vyřádit jsme se mohli i v „džunglích“ „Kapslovny“, která byla ovšem po válce po nějaký čas oficiálně uzavřena. Pod ní v tunelech, které byly vykopány z bývalé muniční fabriky, byly prý nalezeny nějaké zbraně. Protože se čas od času strop některého z tunelů propadl, mohli jsme do nich lézt. Začátkem padesátých let byl proveden pokus zřídit v „Kapslovně“ žižkovskou napodobeninu parku kultury a oddechu ve „Stromovce“. Ne zrovna úspěšně. Takže nakonec zde zbyl jakýsi dětský dům, podzemní policejní střelnice a zbytky bývalého zahradnictví u zdi oddělující „Kapslovnu“ od vrchu „Křížku“.
Populární byl i vlastní vrch „Křížek“ a džungle bývalé „Rajské zahrady“.
Samostatnou kapitolu zábavy tvořily návštěvy dílen a dílniček, obvykle v doprovodu známých a za účelem získání nějakého odpadu pro vlastní tvorbu.
Zimní radovánky se konaly skoro všude, protože potkat automobil mimo hlavní třídy byla veliká výjimka. Živě si pamatuji, jak když jsem projížděl po ulici na saních, pod lampou, zářily na bílé pokrývce jednotlivé sněhové vločky. Přesto měly některé ulice prim. Mezi neznámější samozřejmě patřily ulice „U Rajské zahrady“ ta byla ovšem pouze pro velké kluky, Radhošťská od ul. Jagelonské a vlastně celé Žižkovo nám. („Kolárák“). Dále pak tratě v „Rajské zahradě“, na vrchu „Křížku“ a na „Vítkově“. Nejobvyklejším sportovním náčiním zimy byly sáně rohačky a vlastnoručně vyráběné boby z bruslí typu „kolumbus“. Kapitolou samou pro sebe bylo bruslení na „Olšaňáku“.
Mezi sváteční celoroční zábavu patřila návštěva kina. Měli jsme na vybranou od dnes již neexistujících „Blechárny“ ve Štítného ulici, přes „Tábor“v Poděbradově , „Kosmorámu“ na Karlovce , po „Deklaraci“ na Komenského nám, stávající „Aero“ nebo „Ponec“ nyní divadlo a luxusní kino „Flora“ nyní zdravotní pojišťovna.
Vzpomínky na jiná než dětská léta nejsou už tak příjemné. Zastavením veškeré údržby domů a částečně i infrastruktury, aby byla záminka k pozdějšímu bourání to začalo a výskytem okupantů na „Křížku“ to vrcholilo. Kapitolou samou pro sebe bylo zbourání Güttlingova dvora („domečku“). Který byl nejprve po prvé etapě bourání nákladně rekonstruován a pak stejně likvidován aby ustoupil výstavbě hotelu Olšanka.
Podpořeno grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci EHP fondů.
