Phil Shoenfelt: „Mé srdce pohřběte na Žižkově“
22.5.2015 Šárka Lebedová
Phil Shoenfelt (*1952) je původem anglický kytarista, zpěvák, skladatel, textař a spisovatel. Poté, co zažil londýnskou punkovou explozi sedmdesátých let, se přestěhoval do New Yorku, kde v roce 1981 zformoval post-punkovou skupinu Khmer Rouge. O tři roky později se vrátil zpět do Londýna, pevně rozhodnutý zbavit se drogové závislosti, kde mu v roce 1990 vyšlo jeho první sólové album. V létě 1994 podnikl turné po České republice, doprovázen hudebníky z Tiché dohody a o rok později se do Prahy přestěhoval nastálo. U nás je znám především díky svým kapelám Phil Shoenfelt & Southern Cross, Fatal Shore a Dim Locator, od loňského roku vystupuje v duu s kytaristou Davidem Babkou. Kromě těchto hudebních aktivit je Phil také v Čechách vydávaným spisovatelem a básníkem žijícím na pražském Žižkově.
Narodil ses v anglickém Bradfordu, šedesátá léta jsi zažil jako teenager. Jak tě ovlivnila společensko-politická situace tehdejší doby?
V té době jsem se o politiku nezajímal, chtěl jsem být jako Bob Dylan nebo jako můj oblíbený skotský zpěvák a básník Donovan. Když mi bylo 11 nebo 12, tak jsem se naučil pár folkových písní a Bob Dylan mě hodně inspiroval, takže jsem tu dobu vnímal skrze jeho texty. Písně jako Masters of War a Blowin in the Wind jsou o lidech, kteří profitovali ze zbraní, což je v dnešní době ještě aktuálnější téma. V pozdějších 60. letech jsem byl stejně jako všichni inspirován myšlenkami anarchismu a svobody.
Vzpomínáš si na svou úplně první kapelu a její texty?
Moje první kapela se jmenovala The Feendz, to mi bylo 12. Hráli jsme především cover verze The Beatles, The Rolling Stones, atd. a dokonce jsme hráli ve worcesterském The Gaumont Cinema na stejném pódiu o rok později, kdy tam hráli The Beatles. Moji první píseň jsem napsal, když mi bylo asi 12 nebo 13, to se se mnou zrovna rozešla moje první velká láska a já měl totálně zlomené srdce (bez zdráhání zazpívá píseň o holce, která ho opustila a dodává, že je to ta největší hrůza, jakou kdy napsall). Další moje kapela se jmenovala The Nova Sound a hráli jsme styl mod1 soul a předskakovali jsme například takové legendě jako byl Geno Washington.
1 Od přelomu 50. a 60. let začalo ve Velké Británii, především v Londýně, vznikat hnutí mods (od slova „modernists“), kterým na sebe chtěli upozornit mladí příslušníci nižší střední vrstvy.
V Londýně jsi zažil nespoutanou punkovou éru konce 70. let, poté ses přestěhoval do neméně kulturně i společensky živého New Yorku. V Praze žiješ od poloviny devadesátých let. Jak vnímáš s odstupem času tyto tři umělecky zajímavé dekády, navíc v různých světových metropolích?
Moc si toho z těch dob nepamatuju, protože jsem byl pořád na drogách. Když jsem se v roce 1977 přistěhoval do Londýna, pracoval jsem v Soho a každou noc jsem chodil poslouchat punkový kapely do tehdejších slavných klubů, byla to pro mě velká škola a inspirace. Pak jsem odjel v roce 1979 na dvoutýdenní dovolenou do New Yorku a z těch dvou týdnů se nakonec stalo 5 let. Potkal jsem tam jednu sexy striptýzovou tanečnici a založil kapelu, která měla jen jediný koncert, protože bubeník se pár dní na to předávkoval heroinem. New York byl v té době bláznivé a energické město s neuvěřitelně kreativními lidmi, kteří konstantně tvořili a skoro nikdy nespali. To město bylo nebezpečné, špinavé a plné kriminálníků, ale co se týče uměleckého prostředí, tak by se dalo srovnat s Paříží dvacátých let. Mnoho lidí na svůj hédonismus doplatilo a tvořilo doslova do posledního dechu. Bylo to natolik intenzivní, že jsem se pak musel vrátit zpátky do Londýna, jinak by mě to vážně zabilo.
Žižkovské mezidvorky (David Babka a Phil Shoenfelt)
A jakou roli v tom všem hraje česká undergroundová scéna?
Určitě je tu nějaká spojitost. Českou undergroundovou scénu ovlivnili Fugs, Ed Saunders a New York 60. let, tzn. beatnická generace, hnutí hippies a punk. Já nikdy nebudu součásti české undergroundové scény, ale je pro mě něco jako horká vana, cítím se v ní dobře.
Hodně jsi cestoval. Našel bys mezi těmito městy a Prahou nějaké podobnosti? A samozřejmě se tě nelze nezeptat na Žižkov, kde již dlouhá léta žiješ.
Žižkov je speciální místo. Turné, které jsem absolvoval v roce 1994 s Tichou dohodou bylo zakončeno právě v žižkovské hospodě U vystřelenýho oka, kde jsem se tu noc zamiloval do své současné manželky. Žižkov je můj osud. Připomíná mi londýnskou čtvrť Notting Hill Gate v šedesátých a sedmdesátých letech a newyorskou Lower East Side v sedmdesátých a osmdesátých letech. Bohužel zde došlo k tzv. gendrifikaci2 a postupem času se z obou míst staly rezidenční milionářské čtvrtě.
2 Jde o přesun obyvatelstva vyšší sociální třídy do nově opravených obytných míst v bývalých dělnických čtvrtích v centru města.
2 Jde o přesun obyvatelstva vyšší sociální třídy do nově opravených obytných míst v bývalých dělnických čtvrtích v centru města.
Máš pocit, že se za poslední léta Žižkov změnil?
Mění se, ale pevně doufám, že nedojde k tak drastické změně jako se to stalo v Londýně a New Yorku. Nic nezůstane navždy stejné, můžeš protestovat, ale peníze zkrátka rozhodujou. Lidé tu nejsou na tak velkou změnu připraveni. Představ si Žižkov jako gated community3, to je moje opravdová noční můra.
3 Jedná se o typ rezidenční oblasti, která je od okolní zástavby oddělena zdí (plotem) a všechny vchody a východy jsou střeženy, zpravidla bezpečnostní agenturou.
V životě jsi měl různé profese, dokonce jsi jednu dobu dělal v Londýně taxikáře. Čím vším byl Phil Shoenfelt a co tě kromě hudby v životě nejvíce ovlivnilo?
Skoro všechno najdeš v mých knihách. Pracoval jsem různě v barech, jako privátní taxikář, zmrzlinář, stěhovák nebo učitel. S heroinem jsem definitivně skončil v roce 1988 a pak jsem přemýšlel co dál, proto jsem začal pracovat jako taxikář, potřeboval jsem se znovu dostat do normálního života, naučit se zodpovědnosti a dochvilnosti, zapojit se do reality a naučit se znovu žít… Když se ocitáš neustále na hraně života a smrti, dost lidí kolem tebe umírá a ty tu pořád jsi, tak tě to nemůže nechat chladným a nutí tě to hodně přemýšlet. Vrátit se zpátky je sakra výzva a když už se rozhodneš pro život a jsi na to všechno sám, tak je to hodně těžký. Naštěstí jsem si ještě, než jsem spadl do závislosti, stačil dodělat bakalářský titul na univerzitě. Jakmile jsem byl z drog definitivně venku, udělal jsem si dvouletý pedagogický kurz a začal jsem pracovat jako středoškolský profesor anglického jazyka a anglické literatury. To jsem ještě tenkrát netušil, jak moc náročné je toto povolání.
Tvými současnými domovskými kapelami jsou kapely Phil Shoenfelt & Southern Cross, DIM LOCATOR a THE BRUCE WELLIE BAND, která hraje coververze australských punkových a post-punkových skupin. Od loňského roku vystupuješ v duu s kytaristou Davidem Babkou. Jsi obklopen skvělými muzikanty, máš v tomto ohledu ještě nějaký nesplněný sen?
Jsem teď v tomto směru absolutně šťastný a nemám žádný jiný sen. Mezi muzikanty by měla existovat určitá chemie a nemusí tam být nutně virtuozita. Mám rád klasickou rockovou muziku a jsem hlavně textař, proto hledám především vnímavé hudebníky, kteří tomu všemu dají tu správnou formu.
Jsi nejen muzikant, textař, skladatel, ale i spisovatel. Existuje nějaké místo, kam rád chodíš čerpat inspiraci?
Inspirace ke mně přichází kdekoli, nemám nad tím absolutně žádnou kontrolu. Jsou dny, kdy nepřichází vůbec, tak nezbývá nic jiného než čekat…
Jsi neustále tvůrčí a v současné době pracuješ na své další knize. Prozradíš nám na závěr čím se bude tato kniha lišit od těch předchozích?
To není pravda, já jsem strašně líný a jsem hrozný perfekcionista a když napíšu píseň, musí tam být emoční naplnění a každé slovo musí zapadat. Pokouším se zachytit v písních tu hlavní esenci a to nejde hned, někdy to trvá delší dobu. Tématika závěrečné knihy mé trilogie je dost podobná těm předchozím dvěma dílům. Vypráví o mladých lidech, kteří v životě hodně experimentují a zápasí se svou vlastní existencí, protože realita je omezuje a bere jim energii a svobodu. Dnešní mladí lidé mají na experimentování málo času, musí si hned po škole sehnat dobrou práci, aby si na sebe mohli vydělat, ale nemají z čeho čerpat, protože nic nezažili. Nemají šťávu, asi tak jako když dochází barva v tiskárně.
Úvodní fotografie: Zuzana Oplatková
Podpořeno grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci EHP fondů.
22.5.2015 Šárka Lebedová
