Čezko Forever aneb Kulturní paradoxy v Hurdově Paláci Akropolis

Pavla Hurdu jsme si zafixovali jako pražského kmotra. Karla Janečka jako rytíře pozitivní evoluce. Dohromady je svedla inscenace o lobbingu. Premiéru divadelního projektu o lobbingu, manipulaci a zneužití moci Čezko Forever / Skutečná událost doprovází slogan: „Palác Akropolis a Nadační fond proti korupci představují divadelní inscenaci napsanou podle autentického, tajně pořízeného záznamu s lobbistou K.“

Vznik inscenace inicioval protikorupční fond Karla Janečka. Věru Ježkovou, která rozhovor nahrála a zveřejnila podivnou investici ČEZ v elektrárně Prunéřov, vloni ocenil za odvahu. Předlohu podle pořízeného záznamu vytvořil Petr Boháč. Šéf vynikajícího divadelního souboru Spitfire company text také režíroval – víc než problém nedostatku uhlí pro nákladně zrekonstruovanou elektrárnu ho zajímala lidská dimenze situace. Manipulace, která „obnažuje nejnižší lidské pudy“. S herci, které obsadil (Jindřiškou Křivánkovou a Jiřím Štréblem), vidíme až na kalné dno (nejen) lobbistovy duše. Ukazovat temné proudy pod povrchem zdánlivě běžné komunikace je totiž jednou z Boháčových specialit.

Na tomto divadelním projektu je dráždivé nejen jeho téma, ale i spojení producenta a iniciátora. Fakt, že bojovník proti korupci Karel Janeček burcuje proti nekalým praktikám firmy ČEZ právě v žižkovském Paláci Akropolis, který vlastní a provozuje Pavel Hurda, kontroverzní podnikatel a pražský zastupitel za ODS s pověstí kmotra, je nádherně absurdní. Stačilo dokonce málo, a Janeček by byl Hurdovi zaplatil i vznik té inscenace. Nakonec ale zjistil, že pravidla protikorupčního fondu podporu uměleckým projektům neumožňují, a tak zůstalo jen u záštity.

„Podnikatelský nápad“

Jak se Pavel Hurda stal majitelem Paláce Akropolis? V roce 2000 přesvědčil zastupitelstvo městské části Praha 3, aby více než stomilionovou pohledávku České spořitelny za původním vlastníkem paláce, Žižkovskou divadelní a hudební agenturou, s. r. o., nejdříve za asi desetinu ceny odkoupilo a poté mu ji obratem prodalo zpět. Městská část tak pomohla oddlužit soukromou společnost, která neodhadla (nebo neuměla pohlídat) náklady rekonstrukce domu, a Hurda se za nějaký čas stal jejím jediným majitelem. S ní mu také připadl Palác Akropolis. Dnes už je z „eseróčka“ Hurdova akciová společnost jménem Centrum nezávislé kultury Palác Akropolis. České spořitelně zůstaly dluhy.

Hurda se tehdy hájil, že touto operací vlastně zachránil pro Žižkov jeho kulturní centrum. Což je nakonec asi pravda. Že se přitom stal odkoupením pohledávky za 13 milionů majitelem lukrativní nemovitosti s dvaceti byty? No, prostě měl podnikatelský nápad, který mu vyšel...

Hurdovi se také vyčítá, že celá léta financuje Palác Akropolis z veřejných peněz přes další své firmy, které jsou příjemci nemalých grantů. Tak například letos grantová komise pražského magistrátu rozhodla o tom, že firma Art Frame Palác Akropolis, s. r. o., dostane do roku 2017 každoročně patnáct milionů (celkem šedesát). V komisi zasedli odborníci a rozhodovali dobrovolně a transparentně. Hudební, výtvarné a divadelní programy, o které se Hurdovi v Paláci Akropolis stará Luboš Schmidtmajer, bývalý šéf legendárního Junior klubu Na Chmelnici, totiž mají i mezi kulturní veřejností dobrý zvuk.

Dobrá, nebo špatná pověst?

Pavel Hurda vlastně opakovaně koná pro veřejné dobro. Třeba když umožnil na pražské radnici vznik koalice TOP 09 a ODS tím, že se přidal na stranu primátora Bohuslava Svobody… Že si tak prodloužil dobře placený pobyt v představenstvu Pražské plynárenské? Prostě to umí.
Je vůbec třeba vnímat okolnosti toho, kde a jak protikorupční Čezko Forever vzniká? Pro režiséra Petra Boháče, který se od září stará o divadelní část programu Akropole a nesporně je člověkem na svém místě, to důležité není. Hurdu prý v životě neviděl. Je spoluautorem koncepce, která dostala vysoký čtyřletý grant, jehož část bude mít k dispozici na program, který chce uskutečnit. ČESKÉ POZICI Boháč řekl: „Pracuji s Lubošem Schmidtmajerem a mám svobodu jako nikde. Nenarazil jsem zatím na nic, co by mě mohlo zaskočit.“ Koneckonců: Molière nebo Shakespeare se taky neptali po morálce královského dvora, který je platil. Dělali si své.

Navíc: dobrá nebo špatná pověst je hodně abstraktní veličina, v níž se reálná skutečnost může odrážet všelijak. Pavla Hurdu jsme si zafixovali jako „kmotra“, který tahá za politické nitky ve svůj prospěch. Karla Janečka jako rytíře na bílém koni pozitivní evoluce. Podíváme-li se blíž, zjistíme, že na skutcích žižkovského „kmotra“ lze při dobré vůli objevit i leccos dobrého. Kdoví, jak by to bylo, kdybychom začali pořádně zkoumat činy a vazby pana Janečka… Třeba o všech těch paradoxech Petr Boháč někdy udělá divadlo, které ti dva zaplatí.

Zdroj: Česká pozice