Pravidla jsou mrtvá, ať žije lobbing !

Pražští radní odhlasovali "nehorázný" grant pro palác Akropolis, jehož pověst osciluje mezi ceněným hudebním klubem a obskurním podnikem tyjícím z politických konexí svého majitele.

Jitka Polanská - 02/REFLEX

Skupina rozhněvaných mužů a žen, hlavně divadelníků "nezávislé" scény, začala křičet: město dává granty nespravedlivě! Bezradní politici chabě hájí systém, který je spíš chaosem, kauza staví primátora Pavla Béma proti vlastním lidem a výrobci kultury si jdou po krku. Ale vidět to jako boj malých hodných Davídků s velkými a zlými Goliáši by bylo zavádějící - takhle se to musí semlít vždycky, když pořádná pravidla nahradí lobbing.

"Volali z novin, jak jsem spokojena s návrhem čtyřletého grantu pro naše divadlo. Byla jsem částkou potěšena - skvělé, o tolik jsem přece žádala! Ale pak jsem se podívala, kolik dali jiným, a obešly mě mrákoty: co zbude na menší žadatele, když teď pár organizací tak nehorázně předotovali?" První impuls k protestu části pražské kulturní obce proti magistrátu dala Ivona Kreuzmannová, šéfka pražského divadla Ponec a festivalu moderního tance Tanec Praha. K ní se přidaly přes dvě stovky hlavně alternativních divadelníků, ale i výtvarníků a dalších. Mixáží veřejného tlaku, medializace a vyjednávání s politiky začala iniciativa "4 body pro kulturu" tlačit na změny: přehodnoťte, jak jste peníze rozdělili, pozastavte o rok

dlouhodobé financování a nastavte nová pravidla přidělování grantů, která dají větší prostor v rozhodování odborníkům.

O jaké peníze je ta pře a komu měly jít? Bavíme se o grantech na podporu soukromých projektů, které se urodily mimo náruč města. Tedy jen asi o desetině celkových výdajů Prahy na kulturu. Hladoví se tu perou o kůrku. Mnohem víc peněz je určeno kulturním institucím, které město vlastní. Městských je asi deset divadel. Ta se za granty plahočit nemusejí.

Co divadelníky tak popudilo? Všimli si, že grantová komise Rady města, složená ze samých politiků, přiklepla patnáct miliónů, celou desetinu sumy, která se má dělit mezi stovky organizací, hudebnímu klubu Palác Akropolis pražského zastupitele a radního v Praze 3 Pavla Hurdy. Trnem v oku ale byly i částky dvěma velkým soukromým divadlům. Divadlu bez zábradlí Karla Heřmánka a Divadlu na Fidlovačce Tomáše Töpfera. "Jsou komerčně úspěšná, neměla dostat tolik!" prohlásila Iniciativa. Komise těmto třem navíc nadělila peníze částečně v rozporu s názorem odborníků. Každý projekt posuzují dva až tři lektoři a ti jim navrhli průměrem daleko nižší částky; Akropolis měla dokonce jeden posudek negativní. Zřídka dá komise víc, než je právě průměr experty navržené částky, často naopak daleko míň už proto, že zdroje jsou omezené. Jasně pak vzniká podezření tam, kde je najednou tak štědrá ruka. Je to živná půda pro protežování, klientismus, korupci, o čiré nekompetentnosti nemluvě, myslí si Iniciativa. A těžko si myslet něco jiného.

CHAOS MOTIVACÍ

Ti, kteří měli dostat hodně, si i o hodně řekli. Podle lidí z Iniciativy bezohledně: "Taky bych si mohl říct o pár miliónů a přivézt za ně někoho skvělého z Francie, ale to prostě kvůli ostatním neudělám," říká Petr Forman. Nezávislí divadelníci uvažují jako komunita a jsou navzájem solidární.

Ti, které divadelníci napadli za hltavost, okamžitě zaútočili výš: na ta divadla, jež město krmí štědřeji než je. Ostré prohlášení Iniciativy totiž podepsal i ředitel jednoho z divadel, které město jakožto bývalou příspěvkovou organizaci v rámci takzvané transformace stále vydatně dotuje "mimo soutěž". To se pro změnu zdálo "nehorázné" Tomáši Töpferovi: "Mezi protestujícími umělci byli nestydatě i tací," napsal mi nazlobený, "kteří požívají dvacetimiliónové podpory ročně od magistrátu, souběžně žádají i na ministerstvu kultury a Státní fondy."

Ale nežijeme v pohádce, a tak "altruismus" jedněch a "egoismus" druhých mají i své racionální vysvětlení. Kreuzmannová u nás moderní tanec vypiplala a záleží jí na tom, aby se rozvíjel jako celek: "S kým budeme spolupracovat, koho budeme v divadle prezentovat, když tanečníci nedostanou peníze?"

Pro Tomáše Töpfera je ale komunita jeho divadlo, o to má starost především. Dává práci devadesáti lidem, napsal Töpfer, roztrpčený, že se Iniciativě možná podaří ubrat jeho divadlu ekonomickou jistotu: "Bohulibá snaha Magistrátu hlavního

města umožnit velkým divadlům, která prokázala v posledních letech životaschopnost, plánovat na čtyři roky dopředu je najednou zničena."

Akropolis se zase dere dopředu, protože má pocit, že na žádanou hudební zábavu, již nabízí, dává město směšně málo a že i když dá hodně bude to pořád málo. Jinak řečeno: divadlům se nedostává, protože je jich moc, a poptávka mladých je i po něčem jiném.

Faktem je, že divadla mají mezi žadateli velkou převahu. Asi i proto, že alternativní divadlo je na veřejných penězích velmi závislé, protože třeba na rozdíl od hudebních klubů nemá další výraznější zdroje příjmů například z konzumace nápojů a pronájmu barů.

"Pražská divadelnická lobby je silná," říká Marta Smolíková, která vede výzkumné, informační a vzdělávací centrum ProCulture: "Podmínky pro žádost o grant jsou střižené spíš na divadla a hůř se plní třeba výtvarným galeriím, takže ty na granty nedosáhnou." Město nemá kulturní politiku, v tom se Marta Smolíková s Iniciativou shodne - i když ji nepodepsala. "Nekonvenovala" jí útočnost proti jiným žadatelům.

Že jsou alternativní divadelníci někdy zbytečně konfrontační vůči jiným odrůdám mladé kultury, třeba "muzikantům", si myslí i ředitel známého pražského multimediálního klubu Roxy, který taky žádal o grant: "Neznají naše náklady na hudební produkci. Pracujeme s vyšším obratem, ale bohatí nejsme," řekl mi Pavel Veselý. Nejsou: auto třeba v Roxy nemá nikdo.

KDO JINÝ NEŽ MY?

Stačila jedna mediálně zajímavá petice a je jasné, že systém finanční podpory pražské kulturní obce je spíš kvazisystém a že politici na magistrátu něco prošvihli. Radní pro kulturu Igor Němec říká, že to "asi nějak těch šest let fungovalo, když se nikdo neozval". To je jako říct, na čem vám záleží, to si ohlídejte tvořte zájmové skupiny. Pohnout námi může pouze reklamace.

"V zahraničí se granty rozdělují průhledněji, spravedlivěji a za větší účasti expertů a i české ministerstvo kultury má fungující odborné komise," říká Kreuzmannová.

Evropská autorita v téhle oblasti, bývalý skotský ministr kultury a radní ve městě Glasgow Robert Palmer, si myslí, že politici by měli plně rozhodovat o věcech jako národní bezpečnost, ale v kultuře ať mají na starost jen celkovou strategii: zmapování kulturních potřeb, rozpočet, pravidla rozdělování dotací, kontrolní mechanismy. Rozhodování o jednotlivých grantech ať svěří reprezentativní skupině odborníků.

Politici ale oponují, že odborníci, kteří by uměli posoudit granty objektivně, neexistují. Za peníze máme zodpovědnost my a umělci se na odborných autoritách neshodnou: pusťte je na sebe a roztrhají se na kusy. A možná na té řevnivosti něco bude. Tomáš Töpfer politikům věří víc než lidem z vlastní branže: "Nemyslím si, že by peníze měl rozdělovat někdo jiný než zastupitelé."

LOBBUJU, LOBBUJEŠ, LOBBUJE

Na místo dobrých pravidel nastupuje lobbing. Na magistrátu si žadatelé o grant podávají dveře. Na odbor kultury se nechodí jen pro formuláře, ale i pro neoficiální informace a s radním pro kulturu se vídá snad každý z významnějších žadatelů. Jak si pak může najít čas na kulturní politiku, na nějaké strategie, když pořád sedí s někým, kdo mu prezentuje své "partikulární zájmy"?

"Lobbing v kultuře je náhražka pravidel a může zajistit jen dílčí a nesystémová zlepšení," řekl Robert Palmer. A to ještě řekl hezky.

Systém na hliněných nohách se ale začne drolit, jakmile dobře organizovaná zájmová skupina zadupe. Do té doby se problém neprůhledného grantování a střetu zájmů u Akropole pokoušeli na půdě magistrátu otevřít někteří zastupitelé, kteří s divadelníky sympatizují. Zejména Evropští demokraté, tam má majitel Akropole Pavel Hurda největší politické nepřátele. Ale vyšumělo to v kláních námitkaprotiargument-formální kontrola-stop. Iniciativa zabodovala poměrně rychle: hlasování zastupitelstva o čtyřletých grantech bylo odloženo a na magistrátu se začalo opatrně mluvit o reformě. Uhýbavé manévry politiků ale ještě příliš záruk na změny nedávaly. Bránili se hlavně pozastavit již rozjetou mašinu čtyřletých grantů. Radní Němec, vzděláním matematik, totiž nechápe, jak řekl na výboru pro kulturu, "jaký je rozdíl mezi tím, jestli špatně rozdělíme peníze na rok, nebo na čtyři".

Průlom pro Iniciativu nastal, když primátor Pavel Bém po určitém váhání přijal její zástupce a slíbil, že prosadí, aby se čtyřleté grantování nepředložilo k hlasování, dokud se systém nevylepší. Bude zajímavé sledovat, jak obrací kormidlo kursu vlastní strany. Jen pár dní předtím mi totiž napsal, že i přes určité výhrady bude v zastupitelstvu hlasovat pro Akropoli, protože opak by znamenal "nemoudře" zpochybnit práci grantové komise.

 CO VIDÍŠ: TUNEL, NEBO KŘÍŽ?

Klíčovou postavou v hádání o granty je majitel klubu Akropolis Pavel Hurda. Podnikatel, člen ODS, radní v Praze 3 a zastupitel na magistrátu. Nemá moc dobrou pověst, zato hodně nepřátel. Hudební klub koupil, když se topil v dluzích, pak vstoupil do komunální politiky. Měla by Akropolis tučné granty, kdyby Hurda neseděl na radnicích? Neodbytná otázka, tím spíš, že v grantové komisi za Akropoli lobbuje Hurdův stranický kolega a spojenec z Prahy 3 Ondřej Pecha. Nijak to nepopírá, tak jako nepopírá Pavel Hurda, že má zájem přihrát do Akropole co nejvíc peněz. Dělají to přec pro dobrou věc.

"Akropole je můj kříž," říká Pavel Hurda. Nese ho proto, že to slíbil partě kluků, když byli na dně, je to výzva, že na to časem začal být pyšný, že tím dráždí své protivníky a už v tom má peníze. "Teď jsem v klinči, ale neustoupím." O to víc je zaťatý, že je přesvědčen, že hudební klub pro mladé by v Akropoli bez něj nebyl: "Zkoušel jsem to prodat, ale jedni tam chtěli udělat hotel, druhý bordel - tlačíte mě snad k tomuhle?" Další důvod, proč sejmout z politiků tíhu rozhodování o grantech - Pavlu Hurdovi se uleví.

Kde Pavel Hurda vidí kříž, jeho protivníci a nejeden novinář vidí tunel. Kritici grantu pro Akropoli poukazovali na vysoký nájem, který vyměřil své nově založené dceřiné společnosti, na niž převedl provozování kulturní činnosti klubu. Nájem je totiž hraditelný z grantu - a Pavel Hurda upadl do podezření, že se chce napakovat z veřejných peněz. Již samotné založení této společnosti komentovali někteří jako cestu k tunelu. Ale o oddělení kulturní činnosti od provozu domu požádal magistrát, takže společnost ART FRAME vznikla vlastně na jeho popud. A výše nájmu? "S Hurdou jsme se dohodli, že nám dá půlku zpátky na odpisy," řekl mi ředitel Akropole Jaroslav Raušer. Dosud žádný nájem Hurdovi neplatili.

Skrýt do nájmu odpisy je eskamotáž, grant totiž investice do vybavení hradit neumožňuje. A je otázka pro povolané, kolik veřejných peněz si Akropolis zaslouží. Ale se slovem tunel bych zacházela opatrněji. Raušer nakonec taky nemá auto a Hurda na to, aby jich měl několik, Akropoli nepotřebuje.

A střet zájmů? Ten pojem Pavel Hurda zná. Ale ve světě adrenalinových politických bojů, kde žije, to je problém velikosti mouchy, která obtěžuje pistolníka na cestě za misí: "Blbým pravidlům se nikdy podřizovat nebudu." A jsme zase u těch pravidel.