Režisér Bambušek: Nákladové nádraží je téměř už můj domov

Divadelní režisér Miroslav Bambušek se už počtvrté vrací na Nákladové nádraží Žižkov, aby zde inscenoval své další autorské představení - Nature. Všechny jeho hry byly prostoru šity přímo na míru a nikde jinde je není možné vidět. Zeptali jsme se ho, co jej na obrovském industriálním areálu fascinuje a jak nezvyklé podmínky snáší herci.

Počtvrté, tentokrát s představením Nature, se vracíte na Nákladové nádraží Žižkov. Co vás na něm tak přitahuje? 
První představení, které jsem tu udělal, byla Ropa. Tehdy se Nákladové nádraží poprvé otevřelo a já cítil, že má tu správnou energii, středomořskou, když tam kouknete na nebe, je to přesný… Prakticky vzato mi ale vyhovuje hlavně, jak je rozlehlé. Díky tomu si pokaždé můžu vybrat trochu jinou část a má smysl si jej zase a zase pronajmout od Českých drah. 

Podmínky tam přitom nejsou jednoduché: prach, zima, vlhko, jednoduše suterénní průmyslové prostory. Co na váš výběr říkají herci?
Pracuju pravidelně v takových prostředích, takže asi tuší do čeho jdou, když jim zavolám. Možná je táhne téma  nebo energie, kterou snad mám. Ale abych pravdu řekl, nikdy jsem se jich nezeptal.

V Nature vystupuje také herec Národního divadla Milan Stehlík, kterému je přes 70 let, jak se Vám podařilo právě jej přesvědčit, aby šel do takového punku?
Milanu Stehlíkovi je sedmdesát tři let, a přesto jsem ho přesvědčovat nemusel. Rovnou mi řekl, že do toho jde, i když asi netušil, jak to na scéně bude vypadat. Znal ale můj způsob práce, kdy divadlo přivádím do bývalých továren, bunkrů, dolů… Vlastně by asi nejzajímavější bylo zeptat se ho teď, kdy už tu zkušenost má.

Nature je součástí vašeho cyklu Písně o zemi. I předchozí část Země byla inscenována výlučně pro Nákladové nádraží Žižkov. Obě představení spojuje návrat k základním lidským hodnotám, přirozenosti, přírodě... Proč jste si pro ně vybral naopak umělý, člověkem vytvořený industriální prostor?
Abych pravdu řekl, nevím. Já prostě hledám prostor, kde mohu svobodně tvořit, a Nákladové nádraží je už můj skoro domov. Cítím se tam dobře, i když to vzhledem k nepohodlí může znít absurdně. Připomíná mi chrám, chrám zasvěcený Bohu Industriálu.  A moje nové představení Nature je taky o potřebě chrámu, chrámu, který si najde v poslední díře, na konci, kde už není žádná naděje, tam, kam už nikdo nepáchne. Právě tam se musíme vrátit, abychom nalézali nějaké probuzení, osvícení. V poslední díře hledejme to, co může být ještě posvátný, co nás povznese nad pěnu dní.  

Vaše představení často dotváří živá hudba, Nature na piano doprovodí skladatel a výtvarník Vladimír Franz. V předchozích inscenacích jste spolupracoval zase s multiinstrumentalistou Tomášem Vtípilem. Čím je pro vás hudba tak zásadní?
Vnímám hudbu jako dramatickou postavu, jako by byla živá, dýchala a pohybovala se. Pouštět hudbu z počítače nebo z nějakých krabiček, už je překonané. Návrat k živé hudbě vytvářené teď a tady, a ještě na kultivované nástroje jako je harmonium nebo piano je podle mě hodnota sama o sobě. Taková hudba je obřad, souvisí se svatostí, s tou prastarou a základní a k ní se chci přiblížit a zprostředkovat ji divákovi. S Vladimírem jsme spolupracovali už mnohokrát, ale poprvé je to tak ucelené a rozsáhlé. Jeho hudba je pro Nature zásadní, pozvedá představení z prachu, odpoutává jej od betonu a pomáhá mu ke hvězdám.

  
Popiska: S Vladimírem Franzem spolupracoval Bambušek už mnohokrát. Poprvé je ale jejich spolupráce tak ucelená: Franz doprovází celé představení na piano a harmonium a tyto jeho obrazy inspirovaly scénář.

Na Žižkově se hraje divadlo v prvorepublikovém studentském klubu na Švehlových kolejích, koncerty se v minulosti pořádaly třeba i v bunkru v kopci Parukářka nebo v tunelu spojujícím Žižkov s Karlínem. Jediným regulérním kamenným divadlem je scéna hostící soubor Járy Cimrmana. Vypadá to, že kultura tu má pořád spíše okrajovou, skoro undergroundovou roli...
Já bych naopak mluvil o životaschopnosti, vitalitě lidí, kteří se nechtějí spokojit s oficiální linií, která má tendenci ubavit k smrti. Hádám, že to budou lidé hledající, kteří chtějí víc než nudné prefabrikáty vydávané za zábavu. Je to o životaschopnosti a svobodě, a ty si hledají vlastní cesty. Řekl bych spíš zaplaťpánbů za okraj, hvězda jako spasitel  vždy přichází z okraje...

Je ještě nějaký objekt, který vás na Žižkově jako divadelního režiséra láká?
Nepřestávám hledat. Pro mě je důležitá velikost a je mi vlastně jedno, jestli je to na Žižkově nebo v Ostravě. Nejsem žádný patriot, jsem spíš nomád. Ale fakt je, že Žižkov je dobrej svět…

Medailonek:
Miroslav Bambušek, dramatik a režisér, se divadlu věnuje od svých 16 let. Absolvoval studium filozofie a překladatelství z francouzštiny a starořečtiny. Za hry Písek (2002) a Porta Apostolorum (2004) obdržel druhé ceny v soutěži o nejlepší českou hru Nadace Alfréda Radoka. Za projekt Perzekuce.cz získal Cenu Sazky a Divadelních novin 2006. V roce 2008 obdržel cenu Nadace RWE & Barandov studio za námět na filmový scénář Případ Postelberg. Mísí politické divadlo s brutální, někdy až vulgární lyrikou. Momentálně inscenuje hru Nature v prostorách Nákladového nádraží Žižkov.