2% na umění

Proto jsem velice uvítal aktivitu jiného osvíceného politika - místostarosty Prahy 3 Matěje Stropnického, která nakonec vyústila v znovu zavedení tentokrát „2% zákona“ v jeho městské části. Již schválený zákon, jehož prosazení stálo jeho autora nemalou energii a čas zároveň ukládá, že každé zakázce má předcházet veřejná soutěž s výběrovou odbornou komisí. Tímto krokem vpřed (pro pravověrné neoliberály návratem před rok 1989) se Praha 3 zařadila mezi civilizované města západní Evropy a severní Ameriky. Kromě Slovenska, kde se podobná státní novela bude v nejbližší době zavádět, má tento zákon každý z našich sousedů a je běžnou praxí od 60. let. Tyto městské vyhlášky nebo státní zákon nemají v Evropě naopak státy jako Bělorusko, Ukrajina, Ruská federace, Rumunsko, Bulharsko a Albánie.

  

Na otázku jak je možné dostat současné umění do veřejného prostoru jinou než ilegální cestou nebo dohodou se soukromým subjektem, si radní za kulturu Matěj Stropnický odpověděl, že je zapotřebí zavést dvě procenta na umění z rozpočtu městské veřejné stavby. Metodiku podpory umisťování umění ve veřejném prostoru přitom bezproblémově přezval ze západních měst. Většina západoevropských, severoamerických či australských měst, ale i některé africké metropole k tomuto účelu používá urbanistickou kulturní politiku „Procento na umění“.

 

Například kulturní politika Chicaga se velmi podobá např. francouzské, jen je omezena na prostor města. Úřad města Chicaga byl mezi prvními ve Spojených státech, který prosadil stavební vyhlášku Percent for art ve snaze dohonit evropský trend (první bylo město Philadelphia, které má vyhlášku již od roku 1959). Chicagské nařízení od roku 1978 ukládá věnovat z výstavby či rekonstrukce veřejných budov a veřejných prostranství s rozpočtem nad pět set tisíc dolarů 1,33 procenta ceny na originální umělecká díla či výtvarné projekty. Úřady tedy v rámci své urbanistické vize regulují stavební aktivity nejen hygienickými, dopravními, sociálními a dalšími omezeními, ale taktéž estetickými. Ani v americkém konzervativním diskursu by žádného kritika nenapadlo posuzovat tuto pravomoc jako levicovou úchylku či nepřiměřený vládní zásah do komerční sféry. Naopak se jím město pyšní a realizace využívá ke své propagaci a komerčnímu využití. Je samozřejmé, že na tyto umělecké projekty jsou vypisovány regulérní veřejné soutěže, stejně jako na architekturu samotnou. Vítězné umělecké projekty vybírá odborná komise složená z architekta realizované budovy, budoucího uživatele budovy a tří volených profesionálů v oblasti vizuální kultury (většinou kurátoři prestižních městských galerií), a ačkoli s úřady spolupracují, nepodléhají přímé vůli politiků, úředníků či samotné stavební firmy. Systém minimalizuje korupci tím, že profesionální členové výběrové komise jsou voleni výtvarnou obcí a ne jmenováni městským úřadem. Každý z komise musí také zveřejnit text o důvodu jím vybraného díla. Profesionálové v této oblasti dávají všanc své dobré jméno, kdyby nahrávali například autorům, které sami zastupují nebo podobný příklad střetu zájmu.  Rozhodnutí komise bývá velmi ostře sledováno odbornou veřejností a komentováno v mediích o výtvarné kultuře, ale i politice města. Díky této kulturní politice zdědilo město monumentální díla, jejichž autory jsou Pablo Picasso, Marc Chagall, Alexander Calder, Jean Dubuffet, Joan Miró, Sol LeWitt, Henry Moore, Isamu Noguchi, Richard Serra, Frank Stella, Louise Bourgeois, Anish ¬Kapoor a mnoho dalších. Mračná brána od slavného Anishe Kapoora z roku 2005, která si již vysloužila familiérní přezdívku „Chicagská fazole“, je i zároveň typickým příkladem toho jak tyto kvalitní realizace slouží k propagaci měst a přilévají do městské kasy zpětně peníze. Tato monumentální zrcadlivá kapka se dokonce stala „zen buddhistickým“ vyústěním filmu „Zdrojový kód“ od režiséra Duncana Jonese, který si Chicago, už kvůli tomuto artefaktu, vybral jako kulisy vyprávění inteligentního sci-fi příběhu o paralelních realitách. Náklady na tuto monumentální uměleckou realizaci se i díky natáčení filmu už po pěti letech městu vrátili.

 

Chceme-li obecně mluvit o politických argumentech, proč by mělo město podporovat vznik současného výtvarného umění ve veřejném prostoru, můžeme například vyzdvihnout jeho sociální funkce - schopnost měnit perspektivu uživatelů města, otevírat, poukazovat a tím i pomoci řešit některé palčivé problémy současnosti a nabízet jiný než mainstreamový pohled.  Nezanedbatelná je také jeho funkce prevence kriminality a sociálně patologických jevů. Dnes již existují sociologické studie, které prokazují naší obecně sdílenou zkušenost, že „kulturní niveau“ veřejného prostranství je důležitým nástrojem pro eliminování negativních projevů spojených s agresivitou mezi lidmi a vůči majetku, je výchovným prostředkem pracujícím s pozitivní motivací. S jeho pomocí se dají do veřejného prostoru kódovat vzorce chování jeho uživatelů a tím i napomoci při snižování nákladů spojených se zabezpečením a údržbou.  Zjednodušeně lze říct, že málokdo „plive na zem v kostele“. Promyšlené architektonické a umělecké ztvárnění, vizuální vjemy umožňují uživatelům identifikovat místo a usnadňují orientaci v prostředí. V neposlední řadě je nutno připomenout, že investice do kvalitního umění se velmi rychle vrací a generují zisk městu dlouhodobě. Schopnost umění přilákat lidi a tím podpořit obchod je známá a v okolních evropských státech a severní Americe hojně využívaná. Ostatně za uměním minulosti se sjíždějí turisté do Prahy z celého světa, jistě by je nalákali do zatím nefrekventovaných míst i díla současných umělců. Oživení periferie, sociálně segregovaných oblastí či dosud nevyužitých parterů má nezanedbatelný pozitivní ekonomický a sociální vliv. Tím jsme ale nevyčerpali všechny aspekty vlivu umění ve veřejném prostoru, protože ty nejdůležitější se dají jen velmi těžko obsáhnout, ale můžeme je popsat tak, že se umění významně podílí na „Geniu loci“. Neměřitelná povaha lokace či „Duch místa“ je pak důvodem proč jsou některé lokality inspirativní a lidé se v nich rádi zdržují a v jiná nikoli.

 

Doufejme, že se už brzo odrazíme od dna ignorovaní estetizace městských prostranství a budeme moci s mnoha ostatními problémy, které se ve veřejném prostoru města v éře neregulovaného kapitalismu nakupili (sociálně segregované oblasti, vizuální smog, hazard), řešit i podporu skutečně současného umění, které může být i jeden nástrojů řešení. Věřím, že na Praze 3 díky novému 2% zákonu Matěje Stropnického vykročili správným směrem. Jeho postup spočívá v posílení regulačních funkcí městských institucí a v kooperaci s odbornou veřejností, protože základní otázkou zůstává: Proč by globální kapitál nebo místní mafie měla mít zájem na kvalitě našeho místního veřejného prostoru?!