Ondřej Rut: Smetana se slízne a už se nenašlehá nová

I s odstupem je těžké říci, kde se stala chyba. Zřejmě jsme špatně vyhodnotili vůli TOP09 udělat koalici s ODS. Nepředpokládali jsme, že je tak velká a že tu koalici udělají tak rychle. Možná jsme v tom měli být o něco aktivnější. Dohodli se v řádu několika málo dní před uzavřením koaliční dohody. 
 

Určitě to v tom hrálo roli.  Matěj je silná osobnost a vyvolává kontroverze, takže jednání se tím samozřejmě zkomplikovalo. Ukázalo se ale, že Matěj Stropnický nebyl tím zásadním problémem. 

 

To je značně zkreslené. Samozřejmě jsou mezi námi rozdíly, to je očividné. Ale já s Matějem vycházím férově, korektně a přátelsky. I my máme konflikty, ale vždycky jsme je urovnali. Myslím, že je Matěj Stropnický zbytečně přehnaně vnímán jako konfliktní a kontroverzní. On takový do velké míry je, ale na druhou stranu je to racionální člověk, se kterým se dá ve finále dohodnout. To je moje zkušenost. 

 

Na takovéto stranické jednání je obtížné se dostat. I když se dozvíte, že se koná, tak tam nejste pozván, takže nemůžete přijít. Měl jsem kuloární informace, že se něco takového někde koná, ale nedovolil bych si tam vtrhnout do dveří a něco nabízet. Nabídku jsme udělali písemně a zveřejnili jsme ji, abychom se vyhnuli dalším fámám a dezinterpretacím. Ta nabídka jim za to nestála, což mě popravdě řečeno poměrně zaskočilo. Nabídli jsme totiž paní starostce také post starostky, o čemž jsme měli indicie, že o to velmi stojí. 

 

Je to na našem webu. My jsme to formulovali tak, že nabízíme i jiná uspořádání, v nichž bude mít Ž(n)S většinu v radě. To byla nepřímá nabídka postu starosty, která byla součástí našeho

písemného návrhu. 

 

Hnutí ANO není zvlášť v Praze vnímáno jednoznačně. My jsme o tom vedli dlouhé debaty. Nestýkali jsme se, ani jsme je neznali. Místní vedení jim nepodepsalo kandidátku. Takže chtěli někoho podpořit a k nám měli nejblíž. Hodně hlasů bylo proti. Matěj Stropnický s nimi potom sám tu podporu dohodl a dostal za to i trochu za vyučenou od některých našich členů.  Nicméně v koalici Ž(n)S jsme tu podporu odsouhlasili. 

 

My jsme žádné závazky nepřijali. Matěj Stropnický slíbil zástupcům ANO, že se pokusí prosadit, aby byli zastoupeni v poradních orgánech, ve výborech a komisích nějakým způsobem. To na klubu navrhl a my jsme to nakonec schválili, ale ani Matěj Stropnický jim nemohl dát žádný závazek.  Prostě jsme přijali jednostrannou podporu ANO s tím, že se budeme rozhodovat, jestli některého jeho zástupce budeme nominovat do některé komise nebo výboru. 

 

Předpokládali jsme, že to Matěj Stropnický bude na klubu navrhovat. 

 

Já opravdu nevím, mě samotnému se ten krok příliš nelíbil. Neodmítal jsem ho jednoznačně, ale vnímal jsem v něm rizika. Naštěstí se mé obavy nenaplnily. Volební výsledek by nasvědčoval tomu, že to mělo kladný efekt. Ale jaký byl, to nevím. Myslím si, že některé voliče to i odradilo. 

 

Určitý problém jsem měl. Nehlasoval jsem pro to, aby se černý výlep realizoval. Ale mám tendenci se postavit na jeho obranu. Protože je to nějaký sociální fenomén, který tady funguje a já se nechci tvářit, jako že nejsem součástí této společnosti. Veškeré legální plochy na sololity byly účelově vykoupené, takže jsme si řekli, že společenská škodlivost není tak velká, aby nás to odradilo. 

 

Mám z toho ambivalentní pocit. Na jednu stranu mě hodně mrzí a štve, že jsem v té rozdělané práci nemohl pokračovat. Dařila se tam celá řada pozitivních věcí. V některých se jistě bude pokračovat i beze mě, ale ta práce mě bavila a pohlcovala. Má to i druhou stránku. Je to práce, která je spojená s obrovskou zodpovědností, která člověka tíží. Zaměstná vám to hlavu asi na 150%, často to negativně vniká do osobního života. Takže na druhou stranu jsem rád, že jsem se vrátil do „normálního života“, který není tak psychicky náročný a deptající. Měl jsem také štěstí, že jsem si ihned našel pracovní uplatnění. 

 

Nemám obavu z toho, že by docházelo k plýtvání veřejnými prostředky, spíše mám obavu, že tahle koalice nebude příliš schopná, že nebude mít vize a bude to koalice stagnace. My jsme ve veřejném prostoru a v dopravě rozjeli celou řadu projektů a většina z nich se realizuje nebo probíhá jejich příprava. Takže nová koalice má z čeho čerpat a bude ještě rok nebo dva slízávat smetanu, kterou jsme našlehali. Je to přirozené, na jednu stranu jsem i rád, že se dotáhnou naše projekty. Ale mám strach, že smetana se slízne a už se nenašlehá nová. 

Předně je potřeba říci, že ten odchod nebyl jen kvůli tomu faktu těch 1500 znaků. Pro mě daleko více alarmující je, že podle nového statutu ty noviny schvaluje přímo rada MČ, tedy už bez účasti opozice. My jsme tyto tlaky na centralizaci a obcházení redakční rady vnímali už dříve. Starostka začala pořádat porady nad Radničními novinami, které už prošly redakční radou. My jsme se jich nejdříve účastnili a pak už jsme to odmítli, protože to z povahy věci nelze.  Snažili jsme se, aby redakce byla co nejvíce nezávislá na politickém vedení. Mysleli jsme, že pak ty noviny budou i zajímavější. Chtěli jsme, aby je schvalovala i z opozice složená redakční rada a ne paní starostka s radou MČ. 

 

Narážíte na jeho poslední úvodník před volbami. Tam ovšem nezasahoval do něčích textů. On jen na poslední chvíli zveřejnil svůj vlastní text. 

 

Je pravda, že to je citlivá věc. I chápu, že ostatní byli kvůli tomu naštvaní, ale rozhodně nezasahoval do obsahu RN. 

 

Pokud je to tak, že místostarostové a starostka se střídají v psaní úvodníků, tak by mělo být jejich svobodou, co do něj napíšou. 

 

Matěj Stropnický si napsal sám na poslední chvíli svůj úvodník a sám si ho do novin zařadil, aniž by prošel redakční radou. Tehdy to zřejmě nestihl. Ale tím, že se teď institucionalizuje, že rada bude zasahovat do obsahu RN, tak tím se to stává pravidlem. Hrozí, že se rada stane tím hlavním arbitrem, což může přijít plíživě. 

Já bych o tom nemluvil tak, jestli je ve veřejném zájmu, to ukáže až budoucnost. Mluvil bych o tom tak, že jednoznačně není společensky škodlivá, ba naopak. Mezi místní komunitou měla jednoznačně pozitivní přijetí. Činnost iniciativy Klinika mi přijde prospěšná a zbytečně démonizovaná některými skupinami, které kladou důraz na soukromé vlastnictví. Squatterské hnutí obecně se snaží upozornit na to, že ve společnosti jsou velké rozdíly. Na jedné straně majetek, který chátrá a na druhé straně spousta lidí, kteří nemohou najít uplatnění a mají třeba vysoké náklady na bydlení. Jsou to dva společenské problémy, které kdyby se podařilo řešit najednou, tak se najde řešení. Myslím, že extrémní lpění na soukromém vlastnictví tomu řešení brání. Klinika si zvolila budovu ve vlastnictví státu a dobře ukázala, že stát se neumí starat o svůj majetek. A ta reakce, policejní zásah, byla prostě neadekvátní.  

Developer potřebuje přes těch 5 metrů čtverečních postavit příjezdovou komunikaci do svého projektu. Takže ve stavebním řízení potřebuje souhlas MČ jako vlastníka toho pozemku. 

 

Myslím, že to podcenila. Všichni developeři a investoři kreslí své projekty z toho nejlepšího úhlu a v tom nejlepším světle. Např. ve vizualizaci tohoto projektu byl pohled od hospody na tuto stavbu byl udělán přesně z místa, kde byl ten dům schován za stromy. Ale když postoupíte o 5 metrů vedle, už je ten objekt vidět. Druhá věc je, že paní starostka ráda opakuje, že jsou pravicová strana a neradi zasahují do soukromého vlastnictví. 

 

Ano, vyšel vstříc. Propagátoři stavby říkají, oni do toho vložili spoustu peněz, kupovali to jako stavební pozemky a tak bychom jim neměli bránit. Oni udělali už dost ústupků, slezli z toho svahu, už i ubrali dvě patra, tak už je nechme být. Tohle vlastně říkala paní starostka před tím veřejným projednáním. Myslím si, že touhle perspektivou k tomu přistupovat nemůžeme. Oni prostě koupili pozemky, u kterých si ne dost dobře vyhodnotili zásah do veřejného zájmu a také si nevyhodnotili, že nekoupili všechny pozemky potřebné ke stavbě. A radnice má využít všech nástrojů, aby prosadila stavbu, která se nepromítne do charakteru Žižkova a Parukářky negativně. 

 

My jsme nikdy nechtěli, aby to vykupovala městská část a hlavní město teď vykupuje např. pozemky pro trasu metra D, tak si myslím, že teoreticky je možné, aby vykoupilo pozemky pro budoucí developerskou výstavbu. Neštěstí NNŽ je, že pozemky jsou soukromé a není tam stanovená žádná urbanistická koncepce. Teď jsou tam v konfliktu i ti tři největší vlastníci. Ideál pro plánování města je, že město má ve vlastnictví nějaké pozemky, v klidu rozhodne, co tam má stát, co je ve veřejném zájmu, na to se udělá regulační plán a už s tím plánem se pozemky prodávají stavebníkovi. Pak nejsou spory, jestli tam má stát pětipatrová nebo dvacetipatrová budova. My jsme to měli  v programu jako možnost, o které se má otevřít společenská debata. 

 

Jedna věc jsou pozemky Discovery group, které jsou stavební a je na ně územní rozhodnutí, které jsme napadli. Tam investor investoval zásadní objem peněz do výkupu pozemků a přípravy projektu. Druhá věc jsou pozemky Českých drah, které tvoří většinu. Sekyra group, který za ně jedná, neinvestoval do nákupu pozemků ani korunu. Pokud by se podařilo vypovědět smlouvy, podle kterých má pozemky odkupovat, tak by se otevřel prostor pro převedení pozemků z jedněch veřejných rukou do jiných veřejných rukou. 

 

To je vždycky problém a vzniká i z toho striktního lpění na soukromém vlastnictví. Dochází k absurdním situacím, že státem vlastněná obchodní společnost není schopná se dohodnout se státem na převodu pozemků. To je případ nákladového nádraží, ale i té Parukářky. Tam to byly pozemky Českého rozhlasu. Já jsem osobně navštívil náměstka pro nakládání s majetkem před tím, než to prodali a říkal jsem mu, že jestli to prodají, tak tam bude problém.  Hledal jsem prostor pro převedení pozemku městské části nebo hlavnímu městu. Odpověď byla, že oni musí být řádný hospodář a tedy musí prodat ty pozemky ve dražbě co nejdráž. Problém tedy je, že státem vlastněná obchodní společnost není schopna zohlednit hledisko veřejného zájmu a chová se jako čistě soukromá.

Já si myslím, že nejde udělat pořadí. Jsem přesvědčen, že prostor, který je dán autům ve městě, jde na úkor kvality života lidí, kteří tam žijí a proto má být automobilová doprava v centru města omezována. Do města patří všichni, ale jde o to najít mezi nimi takovou proporci, aby kvalita života byla maximální. 

 

Já jsem vlastníkem auta a řidičem. Teď ho používám velmi aktivně, protože ve svém zaměstnání cestuji po celé republice. Nicméně auto pro dopravu ve městě pokud možno nepoužívám. 

 

Tam je prekérní situace. Několik let tam hlavní město připravuje komplexní rekonstrukci. Je vydáno územní rozhodnutí. Bude to stát desítky milionů korun. Už za mého působení na radnici to bylo detailně připraveno. Řešili jsme dilema, jestli do toho zasahovat a tím to třeba zastavit nebo to nechat plynout.  Zvolili jsme to druhé. Není to úplně ideální, ale je to krok dopředu. 

 

Jde o komplexní rekonstrukci od divadla Ponec k Ohradě. Tedy rekonstrukci povrchu, světelné signalizace, přechodů, chodníků, vozovky od domu k domu. S přeřešením přechodů a chodníků. Tento projekt tam nesází žádnou zeleň, protože by muselo dojít k přeložkám sítí, což je nákladné. Já si myslím, že by tam někde mohla být zeleň.

 

Tempo 30 mělo být výhradně v rezidenčních ulicích, ne ve sběrných komunikacích. Na sběrných komunikacích jsou v okolí škol třicítky a v rezidenčních zónách je 50. To je paradox, který jsem chtěl odstranit. Zavedením zóny 30 by se také umožnilo jezdit cyklistům legálně v protisměru. Trend v evropským městech k tomu směřuje. U nás je to démonizováno ideologickým sporem mezi chodci, cyklisty a automobilisty. 

 

Určitě Parukářka, chodil jsem na základní školu Chelčického, takže tam jsem si hrál, stavěl bunkry a pak také náměstí Jiřího z Poděbrad.