Názor: Koněvova ulice – dluh, který jsme nesplatili
Jedna z nejdelších pražských ulic, cca 3.400 metrů dlouhá Koněvova ulice, prochází téměř celým Žižkovem. Původně Vídeňská, od roku 1875 do 1940 Poděbradova, v letech 1940 – 1945 Brněnská, na jeden rok opět Poděbradova, byla rozhodnutím Ústředního národního výboru hl. m. Prahy v roce 1946 přejmenována na Koněvovu. Z pohledu doby krátce po II. světové válce by se to snad dalo ještě pochopit, ale dnes? Co dnes víme o maršálu Koněvovi? Po prostudování odtajněných dobových materiálů, které byly publikovány našimi historiky, jsem přesvědčen, že přejmenování Koněvovy ulice je dluh, který jsme ještě nesplatili. Dluh všem nevinným československým i maďarským obětem maršála Koněva, jejichž smrt a utrpení byly za vlády komunismu u nás zatajovány.
Maršál Sovětského svazu Ivan Stěpanovič Koněv je bezpochyby značně kontroverzní postavou, stejně jako jméno jedné z hlavních ulic Prahy 3. Proč nebyla v době přejmenovávání ulic v Praze, po Sametové revoluci, Koněvova ulice také přejmenována? Jedním z hlavních důvodů může být to, že na začátku 90. let nebyla ještě známa všechna fakta. 1.300 mrtvých civilistů v první mírový den, deset tisíc odvlečených Čechů do gulagů, 10.000 mrtvých při potlačení maďarského povstání, výstavba Berlínské zdi, spoluúčast na invazi do Československa v srpnu 1968 atd. Vycházelo se pouze z komunistické interpretace historie, podle které byli jedinými osvoboditeli Československa vojáci Rudé armády a jejich zločiny byly přehlíženy a zatajovány. V dnešní době je již historiky probádáno a zdokumentováno mnoho z činů maršála Koněva, jsou zbořeny i mnohé mýty o jeho osobě.
Bombardování českých měst
V Československu byl I. S. Koněv glorifikován a oslavován jako Maršál osvoboditel, i když se na osvobození podílel nejmenší měrou z těch maršálů Rudé armády, kteří pomáhali Československo osvobodit. Vojáci jeho 1. ukrajinského frontu se účastnili osvobozovacích akcí pouhý týden.
V tomto týdnu ale dokázali nejen osvobozovat, ale i zabíjet civilní obyvatelstvo. Koněv, údajně frustrovaný z toho, že jako jediný ze sovětských maršálů neosvobodil žádné hlavní město a v poslední chvíli prohrál „souboj“ o osvobození Berlína s maršálem Žukovem, dostal „alespoň" úkol osvobodit Prahu. V Praze vypuklo již 5. května povstání. Němci, kteří prchali před Rusy raději do amerického zajetí, byli najednou nuceni pokusit se toto povstání potlačit, aby se jim otevřela cesta na západ. Tato situace mohla být během jediného dne vyřešena – hlavní velitel spojeneckých vojsk na západní frontě generál Dwight David Eisenhower nabídl sovětskému Hlavnímu stanu, že Američané postoupí na linii řek Vltava a Labe, čímž budou veškeré problémy rychle odstraněny. Náčelník sovětského generálního štábu armádní generál Alexej Innokenťjevič Antonov však tuto nabídku striktně odmítl a donutil tak Prahu ještě další tři dny bojovat proti německé přesile. Tím dal šanci maršálu Koněvovi stát se Osvoboditelem a Sovětskému svazu pak „právo“ nárokovat si československou vděčnost za osvobození na věčné časy.
Maršál Koněv reorganizoval své vojsko a 6. května zahájil útok od Berlína směrem na Prahu. Ale až 8. května jeho tankové svazky pronikly do krušnohorských průsmyků. Týž den vedení pražského povstání v čele s generálem Karlem Kutelvašerem (pozor na záměnu s naším nejlepším stíhacím leteckým esem z II. světové války generálem i.m. Karlem Kuttelwascherem) podepsalo s německým velením dohodu o kapitulaci. Praha tedy byla večer 8. května 1945 svobodným městem. Tato dohoda musela být později zapomenuta a její čeští signatáři postaveni mimo zákon. Vojáci Rudé armády se v Praze objevili až ráno 9. května a o tom, že přijeli do de facto již svobodného města, svědčí i fakt, že při přímém „osvobození“ Prahy přišlo o život cca 30 sovětských vojáků, a to začasto důsledkem dopravních nehod. Protože se jednalo o první spojenecké vojáky, byli přivítáni s euforií, místy přerůstající až v davové šílenství. Po řízené propagandě se podařilo spojit radost z konce války s radostí z osvobození a nová legenda byla na světě.
O den dříve, 8. května 1945, v době, kdy se maršál Koněv nacházel v prostoru Drážďan, byla podepsána kapitulace. O této kapitulaci se Koněv dozvěděl přibližně ve 3 hod ráno dne 9. května a již v 5 hodin ráno vydal rozkaz, aby byli okamžitě do vzduchu vysláni letci 2. letecké armády, kteří měli zamezit ústupu německých a Vlasovových vojsk. Koněv zcela konkrétně vyjmenoval města severně od Prahy, která měla být bombardována. Hlavním důvodem bombardování českých měst bylo zamezit ústupu německých vojsk a získat zajatce.
9. května 1945, v první mírový den, provedla 2. letecká armáda na základě tohoto Koněvova rozkazu 1.320 bojových vzletů. Při bombardování českých měst Mladé Boleslavi, Mělníka, Roudnice nad Labem, Litoměřic, České Lípy, Liberce, Dubé, Nebužel a mnoha dalších zemřelo nejméně 1.300 civilistů. Lidé oslavovali konec války, ulice byly plné dětí i matek s kočárky, žádný nálet se neočekával a tudíž nehoukaly sirény. Lidé mávali na sovětská letadla, ze kterých na ně začaly padat bomby…
V rozhovoru pro Českou televizi hovoří p. Michal Plavec, historik a kurátor leteckých sbírek Národního technického muzea: „Ve vzpomínkách jednoho z pilotů je, že se někde v okolí Drážďan slavilo. Byl tam velký banket, tancovali tam sovětští národní umělci, všichni se bavili. Najednou ale vystoupil maršál Koněv, řekl: „Němci nám utíkají, to nemůžeme dovolit, my jsme zvítězili, jsou to naši zajatci“ a poslal do vzduchu skoro všechny piloty, co měl k ruce, i když v tu chvíli ne úplně střízlivé. Jeden z těch letců vysvětluje, že létat opilý není nic složitého. Ke konci ale dodal, že když se vracel z té bojové mise, málem dostal vojenského prokurátora. Letadlo totiž sice posadil na zem a nerozbil ho, ale usnul v kabině.“
Československo osvobozené nebo dobyté?
Maršál Koněv do Prahy triumfálně přijel dopoledne 10. května 1945. Byl oslavován jako Osvoboditel. Později se ale objevily vážné problémy. Rudá armáda se v Československu chovala jako v zemi dobyté a poražené. Již během května 1945 bylo z Československa odvlečeno jednotkami vojenské kontrarozvědky Směrš, přímo vojensky podřízenými maršálu Koněvovi, téměř tisíc československých občanů ruského původu, kteří k nám utekli před bolševiky po roce 1917. Mezi prvními byl hned 11. května zatčen Sergej Vojcechovský, generál československé armády a československý legionář. Sergej Vojcechovský zemřel v gulagu v roce 1951. Celkový počet deportovaných Čechoslováků do gulagů byl vyšší než 10.000. Rudá armáda zabírala soukromý majetek, dopouštěla se násilí na ženách. Na upozornění od našich úřadů maršál Koněv téměř nereagoval, přehlížel je a bagatelizoval.
Během roku 1945 začalo docházet k verbování agentů sovětských bezpečnostních služeb mezi českými a slovenskými komunisty či k zabírání továren sovětskými jednotkami pod záminkou válečné kořisti. Maršál Koněv na toto téma oznámil předsedovi československé vlády: „Rudá armáda jen zajistila určité závody, aby jejich zařízení nebylo zavlečeno.“
Maršál Koněv se stal hlavním velitelem střední skupiny vojsk a odjel do Vídně, jeho armádě se ale z Československa nechtělo. 10. září 1945 jej ve Vídni navštívila delegace našich vládních představitelů, aby dosáhla alespoň částečného splnění Stalinova červnového slibu, že Rudá armáda opustí do jednoho měsíce naše území. Dále delegace protestovala proti vývozu potravin ze země, svévolnému transferu sovětských vojsk přes naše území a hlavně proti zabírání a vývozu cukru. Vydržování Rudé armády na našem území stálo naši republiku v té době téměř jednu miliardu korun měsíčně.
V roce 1946 zasáhl do naší historie maršál Koněv znovu, když, jakoby náhodou, během parlamentních voleb, oznámil naší vládě, že sovětská strana zahajuje rozsáhlý přesun svých vojsk přes naše území z Rakouska do Německa. Až na přímý tlak prezidenta Beneše naše vláda poprosila (!) sovětského velvyslance, aby alespoň ve dni voleb nebyla sovětská vojska na našem území přítomna. I přesto ve dni voleb 26. května 1946 byla na některých místech sovětská vojska přítomna a tudíž nelze vyloučit, že volby byly alespoň částečně zmanipulovány.
Koněv bořící i stavějící
Z dalšího působení maršála Koněva po válce je všeobecně známo jeho odstranění maršála Žukova, kdy Koněv předsedal zinscenovanému soudu s Žukovem. Paradoxní je, že Žukov Koněvovi v roce 1941 zachránil život tím, že třikrát odmítl vykonat přímý Stalinův rozkaz k zatčení Koněva (po kterém by bezpochyby následovala poprava) za porážku u Vjazmy, kdy Koněv v podstatě otevřel Němcům cestu na Moskvu.
Poměrně dobře je zdokumentováno Koněvovo velení sovětské armády při potlačení maďarského povstání v listopadu 1956. Po tom, co vydal rozkaz: „Přikazuji všem sovětským vojákům, aby projevili neústupnost a tvrdost při plnění úkolů zadaných nadřízenými,“ zůstalo v Maďarsku 10 tisíc mrtvých a 30 tisíc raněných obyvatel.
V roce 1962 byl Koněv jmenován do čela Skupiny sovětských vojsk v Německu a po několika týdnech napětí, kdy na hranicích svých sektorů v Berlíně proti sobě stály sovětské a americké tanky, začali východoněmecké bezpečností jednotky a sovětští vojáci stavět Berlínskou zeď. Po této „dobře vykonané práci“ odešel v dubnu 1963 maršál Koněv do zaslouženého důchodu.
V důchodu ale nepobyl dlouho. Jako osvědčený, komunistickému vedení loajální a servilní velitel, který byl využíván pro „černou práci“, byl znovu na jaře 1968 povolán do služby. Sovětská vojenská rada rozhodla o vyslání delegace vedené maršálem Koněvem do Československa. Členy této delegace bylo ale několik desítek důstojníků s přesně stanovenými výzvědnými úkoly. Tito důstojníci měli za úkol zjistit rozmístění a stavy našich vojenských jednotek, aby usnadnili budoucí okupaci. O této „delegaci“ ovšem sovětská strana neměla potřebu československou vládu předem informovat.
Přejmenujme Koněvovu ulici
Maršál Ivan Stěpanovič Koněv dosáhl za II. světové války několika významných úspěchů, přestože byl až do bitvy u Kurska spíše neschopným velitelem. Za I. světové války, a poté za občanské války v Rusku, byl spíše politrukem. Neměl zkušenosti s přímým bojem a „ani jednou si nevystřelil“. O tom svědčí i fakt, že nebyl, na rozdíl od ostatních pozdějších maršálů Sovětského svazu, za své zásluhy z té doby ani jednou vyznamenán. První vyznamenání, Řád rudé hvězdy, obdržel až v srpnu 1936. Z jeho neúčasti při bojích pramení údajně i jeho vlastnost, že byl naprosto chladný a necitelný k utrpení svých vojáků. Ztráty na bojištích měl nejvyšší ze všech maršálů.
I přesto, že v dnešní době je již známo a historicky zdokumentováno, že „osvobození Československa“ maršálem Koněvem nebylo zdaleka jednoznačné, stále zůstává ve vědomí obyvatel Prahy zapsán jako Osvoboditel. Desetiletí lží ze strany komunistické strany se vrylo hluboko do lidské paměti.
Tímto textem nechci zpochybnit hrdinství vojáků, kteří bojovali za druhé světové války. Pouze chci informovat o skutečnostech, které nám byly po dlouhá léta zatajovány, o lžích, které nám byly o osvobození Prahy předkládány jako pravda. Poukázat na to, že Ivan Stěpanovič Koněv není osoba, po které bychom měli mít na Žižkově pojmenovanou ulici.
Samozřejmě si plně uvědomuji, jakou zátěž by přineslo přejmenování ulice pro její obyvatele i firmy, které na ní působí. Adresa je ale i vizitkou. Věřím proto, že komplikace s doklady stojí za to, že náš dluh bude vyrovnán.
Zdroje:
Fidler, Jiří: Osvoboditel, Brno 1999
Plavec, Michal, Bomby pod Řípem, Svět křídel 2008
Plavec, Michal, Paměť a dějiny 2014/02, Stále živá historie
Prvomájový průvod na začátku Koněvovy ulice (počátek 50. let)
