Vlajka NATO

Názory

Před dvaceti lety jsem se zúčastnil slavnostního shromáždění v obecním domě kde Madlen Albrightová oficiálně oznámila, že Česka republika byla přijata do vojenského seskupení NATO. Byl to jeden z nejkrásnějších dnů mého života. Prožil jsem větší část svého života v komunistické diktatuře a konečně je tu záruka, že tento nespravedlivý a Ruskem ustanovený režim se nevrátí. Represivní orgány minulého režimu zatkly mého otce, kdy mi byly 3 roky, a já jsem to ještě nechápal. Hrůzu komunismu jsem však pochopil brzy, když jsem jako dítě během 7 let navštívil otce vězněného v komunistických lágrech včetně těch nejhorších v Leopoldově a Valdicích. Viděl jsem desítky zbídačelých lidí, s kterými zacházeli komunisté jako se zvířaty. Otce zavřeli jen proto, že nechtěl s komunisty spolupracovat, v roce 1968 jej plně rehabilitovali.

Hrůznost a pomsta komunistů byla důsledná v tom, že se mstili i na dětech politických vězňů, bratrovi zakázal okresní výbor komunistické strany nastoupit na vysokou školu přesto, že jej škola řádně přijala. Mne v roce 1963 nedal ředitel základní školy doporučení ke studiu na střední škole, odůvodnil to tím, že jsem navštěvoval náboženství a jako jediný ze školy jsem nebyl členem komunistické organizace dětí tzv. Pionýr. Škola mi doporučila  hornické učiliště, byl jsem přijat do učebního oboru důlní elektrikář, vedení školy nevadilo, že budu horník přesto, že za mne jako nejlepšího žáka orodoval učitel matematiky. Naštěstí průmyslová škola v Přerově otevřela dodatečně třídu v oboru silnoproudé elektroniku, asi nebylo náhodou, že jsme tam byli 3 spolužáci, kteří jsme měli v kádrovém posudku napsáno, že náš otec byl z rozhodnutí strany kriminálník. Den, kdy mi ředitel oznámil, že nesmím na střední školu a musím být horníkem, byl pro mne jeden z nejhorších dnů v mém životě, cítil jsem to jako hroznou nespravedlivost. Druhým takovým dnem byl pro mne 21. srpen 1968, kdy nás obsadila vojska Varšavské smlouvy. Přivítal jsem proto změnu režimu v roce 1989 a v roce 1999 vstup ČR do NATO. V letošním roce jsem se postaral o to, že na Žižkovské radnici jsme vyvěsili vlajku aliance k 20. výročí našeho členství. Foto z vyvěšení vlajky jsem zveřejnil na Facebooku a nestačil jsem se divit, přihlásily se ty nejspodnější vrstvy společnosti a označily mne za pitomce, zrádce, fanatika a přidali další nezveřejnitelné nadávky. Jsem svým způsobem na tu reakci anonymních a vulgárních lidí vděčný,  nenávist a zloba k demokratickým institucím je pro mne poučením, že musíme neustále bojovat za svobodu a podle mého přesvědčení, je jedním ze záruk  svobody Severoatlantická aliance.