Piccolo Paolo opatrně vešel do ztemnělé místnosti ozářené pouze jediným paprskem pronikajícím skrz těžké závěsy. Tam, někde za těžkým dřevěným stolem, tušil rozložitou postavu muže, kterého se v tomhle městě každý bál.
Již mnohokrát unikl z nastražených léček. Byť mu formálně patřil jen malý koloniál na křižovatce známé pod jménem Angelo, jeho byznys zahrnoval obchody s pozemky, vydírání nájemníků, černé herny a obchod s bílým masem. Mezi policisty se dodnes vypráví historka, jak se mu jeden z nich kdysi odvážil postavit na mostě – vzápětí jej odmrštil jeho opancéřovaný vůz.
I Piccolo Paolo pocítil úzkost a neklid. Jen zuřící nelítostný souboj znepřátelených rodin ho přinutil vykonat tuhle cestu.
„Co mi přinášíš, chlapče,“ zachroptěl ze tmy známý hlas. „Přeji si žít již pouze v míru a předat rodinný podnik svým synům, ty poslední události nečiní mi radost.“
„Odpusťte, done Milano, ale nikdo jiný mi teď nedokáže pomoci,“ odvážil se Paolo. „Rodolpho z té druhé famiglie mě chce připravit o všechno. Mě, který ho vytáhl z ulice! Krysy vylezly z děr, nemám již sil. V úterý v Casa Nazionale má dojít k zúčtování.“
„Známe se již spoustu let, Paolo,“ promluvil hlas zpoza stolu. Pod jeho nohama proběhlo malé koťátko, které ještě chvíli předtím něžně svíral ve svých obrovitých dlaních. „Ale až do dnešního dne jsi mě nikdy nepřišel požádat o radu či o pomoc. Buďme k sobě upřímní, pohrdal jsi mým přátelstvím. Proč ti mám teď pomáhat?“
„Nechtěl jsem se dostat do nepříjemností,“ zamumlal Paolo.
„Ach tak,“ pravil sarkasticky don Milano. „Bál ses těch mazalů od novin, kdyžs byl nahoře. Chtěls, aby tě uznávali, abys vypadal, že ctíš jejich pravidla. Ale to nejde. Pamatuj si: tohle je naše věc.“
„Ano, padríno,“ slyšel se Paolo poprvé použít oslovení, které ještě nikdy nevyslovil, byť tak velela tradice, „máte pravdu. Buďte mým přítelem, prosím.“
Ucítil, jak ho najednou masitá ruka s prstenem pohladila po vlasech. „Máš ve mně přítele, synu. Dostane se ti spravedlnosti.“ Paolo povstal a políbil se s padrínem po starém zvyku na obě tváře „Jednoho dne tě vyzvu, abys mi na oplátku prokázal službu ty. Možná ten den ani nenastane. Možná ano. Stačí mi místopředseda.“
ZDROJ: RESPEKT.cz
